Když jsem v pátek cestovala tmou napříč městem až do odlehlého koutu Bráníka, kde se nachází Divadlo Dobeška, zkoušela jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem vyrazila na koncert ženské interpretky. Bezmála hodinová cesta utekla jako nic, a když nepočítám program letních festivalů, nevybavila jsem si jediný kromě loňské zastávky Hooverphonic, kde jsem se stejně ocitla víceméně náhodou, a jarního koncertu Zoly Jesus, který dopadl víceméně zklamáním. Nemá smysl analyzovat, proč tomu tak je, ženská energie mě zkrátka obvykle nechává chladnou, a to v jakékoli žánrové formě. Chelsea Wolfe je v tomhle směru ale vzácnou výjimkou.

Plaché divě se dá jenom těžko odolat. Obklopuje ji zvláštní esoterická aura, která by u jiných mohla zavánět pomatením smyslů, přehnanou stylizací nebo dalšími veskrze negativními asociacemi. V případě Kaliforňanky sídlící v lesech na sever od L.A. však zřetelně pramení z hloubky nitra, což bohatě zúročuje ve své tvorbě překypující mimořádnou obrazotvorností, která zhmotňuje jindy upozaděný pocit, že mezi nebem a zemím přece jenom něco existuje.

Do Prahy tentokrát přijela představit především aktuální album "Abyss", jehož vznik přímo ovlivnily děsivé zážitky z dlouholetého boje se spánkovou paralýzou, a umocnily tak mystickou rovinu nového materiálu. O jeho zvuk se postaral producent John Congleton, který šel na věc svým oblíbeným způsobem, tedy surově, a nahrávce tak pomohl k maximální uvěřitelnosti. Chelsea Wolfe naživo zůstala věrná desce a za doprovodu tří spoluhráčů ji odprezentovala s uzemňující silou. Bouře skuhravých kytar a zlověstných podkladů prostupovala každou živou buňkou v sále a dohromady s křehkých charismatem zpěvačky, která většinu času působila neuvěřitelně prchavě, až nemrtvě, vytvářela příjemné napětí.

Hlasově indisponovaná Chelsea minulý týden kvůli nemoci zrušila vystoupení ve Varšavě, stejný scénář se opakoval ve Vídni poté, co ji v Budapešti hlas o víkendu vypověděl službu. Pražští fanoušci ale měli štěstí, protože zdravotní problémy zpěvačky na kvalitě výkonu nebyly znát a splynuly s jejím charakteristicky malátným body language. Setlist odzpívala naplno, tklivě i extaticky, s opojnou bolestí v hlase. Všudypřítomná husí kůže a mráz na zádech jako spolehlivé ukazatele připomněly, že v Dobešce se děje něco jedinečného, a díky dobře zvládnutému ozvučení i navzdory poddimenzované kapacitě prostoru nebyl problém vychutnat si zážitek v relativním komfortu.

Z dramaturgie večera trošku vybočoval Dave Heumann, druhý z předskokanů, který odehrál poměrně příjemné folkové okénko s prvky country. Mnohem více než jeho civilně kavárenský styl před gothickou majestátností Chelsea ale vyznělo úsporně, leč z hlediska atmosféry velice účelně hrající novozélandské duo A Dead Forest Index, které trojkoncert otevřelo. Našli se tací, kteří právě jejich set považovali za vrchol večera, a rozhodně by příště utáhli headlinování.