Odpověď na tuto otázku přináší hned úvod nového alba. Olympic se rozhodl nebrat názvy nahrávek jako nějaké dogma. Na "Souhvězdí drsňáků" se našly i pomalejší věci a syrového zvuku se Janda a spol. nechtěli vzdát ani tentokrát.

Mysl skladatele a frontmana je stále plná nových nosných melodií a nápadů, výrazných motivů a sól. Hned první sekundy u "Nech si o tom zdát" jsou toho jasným důkazem. Jemný název "Krteček" zase nikterak nesouzní s hard rockem, který se valí z repráků a který otextoval Aleš Brichta. Textařů obecně se tu sešlo hned několik. Petr Janda partu svých nejoblíbenějších drží při sobě, ale přitom dokáže přibírat i novější a neokoukané tváře. Zde je to případ Ondřeje Fencla, který debutoval na minulé desce. Nyní už dostal prostor ve třech písních a sám Janda by spolupráci velmi rád rozšířil. Zůstávají staří bardi Brichta, Šíp, Krečmar, Chrastina, Černý, Henych a také sám zpěvák si napsal tři texty.

Občas se zde stane, že vynikající zbytek písně doplní refrén, který příliš nekoresponduje s náladou písně ("Asi to byl správnej flám"), v "Amoletě" zase hymnický chorál v refrénu doplňují textově i hudebně těžkopádné sloky. Při opakovaných posleších si člověk všimne všemožných frajeřinek, vychytávek, detailů, výborně zvolených klávesových rejstříků, irské flétny v "Láska má bejt akorát" i tentokrát decentnější basové kytary a povedených sborů.

Janda je ve velmi dobré hlasové pohodě. Před osmi lety skončil s kouřením a hlas se mu malinko posunul výš. Slyšet je to velmi dobře v "Lampiónu" či hlavně v "Opilej touhou". Prostor dostali také hosté. Jiří Bárta se svým violoncellem v singlové "Láska má bejt akorát", trumpetista Laco Déczi zase v hloubavé "Život je vzácný dar" a Vladimír Papež v takřka autobiografické "Tak jdem hrát". Za pozornost stojí také výtečný rokenrol "Nám to neva" se skvělým Valentovým sólem na klavír.

Nejpodstatnější jsou písně. Jandovi se podařilo znovu v průběhu jednoho měsíce vymyslet dvacet melodií, z nichž se později vybralo čtrnáct na desku. Slova o tom, že to je po "Želvě" nejolympičtější deska ze všech, bych ponechal stranou ("Ulice" či "Dávno" by se mohly cítit hodně ukřivděně), je ale zajímavé, že tolik kapel či interpretů dnes potí jednu řadovou desku za pět let a Olympic vydal v posledních třech letech tři a ani o jedné z nich se nedá říci, že by to byl odpad. Přece jen by se dalo napsat, že zde chybí trochu víc romanťáren, které jsou pro Olympic typické, ačkoliv je stále tak dobře umí. Akustická kytara ve spojení s houslemi Pavla Šporcla je v závěrečné "Nemám žádnej plán" pastvou pro uši.

K ní se dá ještě napsat, že není tak docela pravdivá. Janda je totiž stále plný elánu a vymýšlí nové věci. Nyní v rozhovoru pro časopis Rock&All nadhodil cosi o desce, kterou by chtěl, aby pro Olympic složili fanoušci. Určitý obrázek má i o turné k pětapadesátinám kapely v roce 2017. První polovina koncertu by se měla nést v unplugged duchu. Psi štěkají a olympická karavana jde dál...