Když jsme se naposledy potkali, zrovna jste v Sono Records finišovali singl "Strana A", v němž jste cítili možnou spojnici celého alba. Stal se jí nakonec?

Milan: Do určité míry ano, ale nebylo za tím žádné urputné sledování soundu. Některé písničky se malinko odlišují už z povahy věci, protože je nemíchal Dušan, ale zvukaři ze Sona Pavel Karlík a Pavel Bohatý. Nemyslím si ale, že by nějak výrazně vybočovaly, a celkově se zvuk alba příjemně potkává. Hodně tomu pomohlo, že Pavel Bohatý byl při podstatné části nahrávání s námi, takže velice dobře načetl, jak uchopit základní pocit, který nahrávce vtiskl Dušan. Třeba u bicích se to výrazně projevilo. Všechno spolu krásně souzní a celé album zní tak nějak hladce, až sametově.

Dušan: Já si myslím, že každá písnička si sama řekla, jak bude znít. Všechno vždycky vychází od nápadů, které stojí na úplném začátku. Dopředu si můžeš stokrát říkat, že chceš zvuk takový nebo makový, ale nakonec tě to přirozeným vývojem dovede k aranži, která může být úplně odlišná než původní představa.

Milan: Jasně, písnička vede, ale dá se udělat tisícem a jedním způsobem. A protože je to Dušan, kdo naši hudbu finálně zvukově tvaruje a komu já ve studiu dýchám na záda, promítá se v ní jeho otisk. Kdybych akvarel, který je na coveru, nemaloval já, ale Dušan nebo někdo jiný z kapely, taky by určitě nedopadl stejně.

Pro většinu fanoušků nepřestávají být symbolem Tata Bojs otci zakladatelé Milan s Mardošou, jejichž role v kapele jsou poměrně snadno uchopitelné, zatímco Dušan funguje jako šedá eminence v pozadí. Jaké jsou přesně jeho funkce?

Vláďa: Dušan se většinou do věci vloží ve chvíli, kdy už máme rozpracované nové nápady a je potřeba, aby nám jako nezaujatý posluchač poskytl zpětnou vazbu. Někdy jsme do zkoušení ponoření tak, že se zacyklíme a nejsme si jistí kudy kam. Názory, které nám sdělí v takový moment, jsou cenným odrazovým můstkem.

Dušan: Je pravda, že kluci s těmi kytarami a bicími většinou nejdřív blbnou sami, nápady ale nosíme všichni. Máme tu výhodu, že naše zkušebna funguje zároveň jako studio, takže se v kterékoli fázi skládání může rovnou točit. Záznamy potom v dalším kroku putují ke mně do počítače, kde s nimi dál pracuji. Jakmile je všechno předpřipravené, jdeme pořádně nahrát živé nástroje, což někde v kamrlíku naší zkušebny neuděláme ani nechceme. Proto jsme si tolik oblíbili Sono Records. A v poslední fázi ladíme finální aranže, zvuk a taky zpěv. To už se odehrává v míchacím studiu tady v Praze.

Zpěv jste v Sonu vůbec nenahrávali?

Milan: Kromě písní "Antikvariát" a "S ní" ne. Náš pobyt v Sonu je vždycky krátkodobější a intenzivnější. Nahrávání živých nástrojů něco stojí, čemuž se vždycky snažíme uzpůsobit harmonogram a udělat maximum práce v co nejkratším čase. A pokud jde o zpěv, ze zkušenosti vím, že ve velkém studiu se mi nezpívá úplně ideálně, i když tam mají ještě o něco lepší mikrofon než my. Za ta léta jsem si zvykl na to, že většinu desky nazpívám sám. Nejdřív hledám výraz, což kolikrát trvá třeba celý den, a když ho najdu, připravím několik playlistů, na základě kterých potom sám nebo s Dušanem dáváme dohromady finální verzi. Tohle je pro mě optimální pracovní postup, takže zpěv řešíme v našem studiu, kde mohu strávit tolik času, kolik je potřeba, a každou píseň důkladně ošetřit. Nahrávání nástrojů naopak probíhá impulzivněji. Hlavně Jura je ve studiu impulzivní. Pořád by nahrával tohle a támhleto, až se nám nakupí neskutečné množství playlistů, kterými je náročné se probírat. Často tam ovšem jsou perly.

Dušan: S muzikou je to stejné jako u filmu, kde všechno začíná teprve ve chvíli, kdy se materiál donese do střižny, aby se tam z milionu hodin záznamu udělal devadesátiminutový film. Sono je skvělé i v tom, že se do něj vždycky odebereme v takové mezifázi, kdy se ještě nemusíme příliš zatěžovat přemýšlením o finálním produktu, a tak býváme uvolněnější. Proto zde vzniká tolik šílených playlistů. Navíc je to staré kamenné studio mimo Prahu, kde člověk rád pár dnů přespí a odloží každodenní starosti. Dobře se tím udržuje kapelní duch.

A co se týče zpěvu, rozumím Milanovu přístupu. Zpívání je velice intimní věc a ve velkém studiu, kde se pohybuje hodně lidí, to není pro každého. Třeba předloni, kdy jsem spolupracoval s Václavem Neckářem, jsme to udělali po svém, podobně jako Milan. Pan Neckář je coby stará škola zvyklý jenom na nahrávání v prostornějším prostředí, změnu si ale nemohl vynachválit a u nás ve studiu si prý připadal jako doma ve svém křesílku.

To zní jako opravdová idylka...

Milan: Mně to takhle vyhovuje. Docházím do studia sám, takže jsem pánem svého času a sám si určuji i počet playlistů, které nahraju. Naučil jsem se trochu dělat s Pro Tools, čímž se práce na zpěvu ještě víc zredukovala, a vlastně už ani toho Dušana vedle sebe nepotřebuju.

Dušan: No jo, už i já ho tam ruším (smích).

Hledaly se vám tentokrát vokální linky snadno?

Milan: Nemůžu říct, že vyloženě snadno. Zpívání je hodně niterná záležitost. Někdy to ze mě tryská spontánně, jindy musím k výsledku dojít. Obecně jsem ale takovou péči jako nyní písničkám dřív nevěnoval. Často si hraji s různými polohami hlasu a zkouším, která se k ní hodí nejlépe. I změna jediné slabiky kolikrát dokáže změnit celou náladu. Když si nejsem jistý, dávám na svůj vnitřní pocit, který mě zatím, doufám, nezklamal, a taky na názor Dušana, s nímž playlisty s vokály procházím.

Dušan: A tohle je právě ta velká výhoda a zároveň úskalí točení do počítače. Můžeš pořídit milion záznamů a pak se jimi donekonečna probírat. Za starých časů, kdy se točilo klasicky na pásky, muselo všechno dokonale sedět, protože pak už s tím nešlo hýbat. Při každým zmáčknutí recordu si člověk přemazával to, co měl pod tím. Nahrávání musela předcházet větší příprava, což další postup výrazně urychlilo. Teď je to naopak. Práce s nahraným materiálem je náročnější, když se v něm ale neztratíš, spousta věcí se dá vychytat.

Znáte vůbec při existenci tolika variant téhož něco jako stoprocentní spokojenost?

Milan: Čím jsem starší, tím jsem míň nadšený, i když se věc povede. Pamatuju si, že když jsem byl mladší a něco jsem nazpíval nebo zahrál, bylo to jiné. Těšil jsem se strašně moc třeba i z písniček, které mi s odstupem tak dobré nepřipadají. Teď už obecně zas tak odvázaný nebývám. Ovšem nerad bych, aby to vyznělo, jako že z nového alba nemám dobrý pocit. To vůbec ne, udělali jsme maximum jako vždycky. Akorát jsem došel do fáze, kdy jsem musel neustále přesvědčovat sám sebe, že dělám dobrou věc. A to je někdy hodně vysilující. Ráno přijdeš do studia, slyšíš tam po x-té rozpracovanou písničku a znovu si říkáš: Ok, je to správně vymyšlený a zaranžovaný, líp už to nešlo." To je úplné šílenství.

Dušan: Já to mám tak, že musím dojít do bodu, kdy jsem si jistý, že líp už to nedovedu. Když mám pocit, že něco ještě není ono, nedokážu od toho odejít, takže se u některých písniček zaseknu strašně dlouho. Jakmile se ale do toho bodu jednou dostanu, věc pouštím z hlavy.

Mardoša ještě na jaře zmiňoval, že máte výjimečně nadbytek písniček a některé se možná na album nedostanou. Došlo k tomu?

Milan: Nakonec žádný přebytek nevznikl. Nejdřív jsme si mysleli, že na albu bude méně než stávajících třináct písniček, ale nakonec jsme je všechny dotáhli.

Dušan: Přesně tak. Nakonec se tam dostalo všechno. Natočili jsme dlouhou desku (smích).

Milan: Kdyby měla o sedm nebo alespoň o pět minut kratší stopáž, bylo by to možná lepší, ale s tím nikdy nejde kalkulovat předem. Aniž bychom koukali na čas, vznikla kolekce písniček, v níž má každá z nich své místo a důležitost, podobně jako střípek, který doplňuje mozaiku. Nechtělo se nám do ní násilím zasahovat.

Dušan: Takové zásahy většinou nedopadají dobře. Narušují dramaturgii. Má-li album třeba jednu pozitivnější a druhou temnější stranu, stačí vyhodit jednu písničku a už ztratí rovnováhu.

Rezonuje ve vás už nyní některá skladba z "A/B" více než ostatní?

Milan: Já za sebe říkám, že žádnou favoritku nemám. Album pro mě představuje nedílný celek, zrovna jako když skládáš tu pomyslnou Rubikovku. Každá písnička o něčem vypráví, některá s lehkostí, jiná jde víc do hloubky. To ale neznamená, že časem nevykrystalizuje nějaká, která nás nebo fanoušky bude koncertně bavit víc než jiné, což se v minulosti stalo už mockrát. Příkladem za všechny může být třeba "Růžová armáda". Nejde sice o žádný rádiový hit, naživo je ale takový držák, že si bez ní nedokážu představit žádný koncert.

Dušan: To je pravda. Opravdový potenciál písnička ukáže až naživo podle toho, jak ji lidi přijímají. A zrovna "Růžová armáda" na desce není nijak výrazná.

Když mluvíme o reakcích publika, mimořádnou odezvu fanoušků jste zažili letos na festivalu Colours Of Ostrava, jehož ozvěny jsou slyšet v písničce "Národní". Burcování davu ke skandování slov "Praha, Čechy!" jste měli naplánované?

Milan: Ano, bylo to plánované. Jinak by to ani nešlo. Museli jsme nahrávání dopředu ošetřit technicky, aby se to podařilo. Fanoušci ale zaplacení nejsou (smích). Jen málokdo věděl dopředu, že se chystáme pořizovat záznam, takže jsme měli předem vymyšlené, jak lidi zpracovat, aby během krátké chvilky pochopili, co po nich chceme. Nejdřív jsme na to šli kulišácky přes Ostravu, a když už byli v tom skandování, vetřeli jsme jim do toho i Prahu a Čechy, které jsme potřebovali. Ten ostravský koncert byl krásný. Cítil jsem už od začátku, kdy jsme vystoupili na pódium, že z publika vyzařuje úžasná energie. Lidi si to přišli užít, zaskákat si, nikdo nic neřešil. Zkrátka skvělé podhoubí pro takovou akci.

Bylo pro vás letošní vystoupení na Colours mimořádným zážitkem i přesto, že máte už tolik odehráno?

Vláďa: Rozhodně ano. Pro mě to byl jeden z nejkrásnějších koncertních zážitků, jaké jsem kdy měl.

Milan: I pro mě. Pociťoval jsem v sobě takový emoční přetlak jako už dlouho ne. Když před vámi stojí mnohatisícový dav, na jehož konec ani nedohlédnete, sborově řve, směje se a hmatatelně s vámi sdílí daný okamžik, je to strašná síla, která člověka úplně zlikviduje.

Co vás teď koncertně čeká v nejbližší době?

Milan: Momentálně vše spěje ke křtu, který proběhne 12. listopadu v karlínském prostoru Forum. Znamená to pro nás jako vždy sváteční okamžik, takže zkoušíme a dáváme dohromady scénu. Po finanční stránce se sice opět trochu pouštíme na tenký led, na druhou stranu je to ale výzva, kterou si nechceme nechat ujít. Tentokrát budeme pracovat se třemi plány projekce, které budou různě nastavené v závislosti na hloubce pódia s tím, že jednotlivé ledkové motivy se budou posouvat nahoru a dolů. Stejně jako u alba bude základem vizuálu čtverec a lichý počet komponentů. Devítka čtverců na jedné straně Rubikovy kostky je lichá, takže jsem chtěl zachovat stejné téma i na scéně.

A kde vás fanoušci zastihnou po křtu?

Milan: Kapela se samozřejmě nezastavuje. Na podzim odehrajeme několik koncertů například v Plzni, Olomouci, Českých Budějovicích nebo Litomyšli a pár dalších přibude na jaře. V roce 2016 ale plánuji rozdělit čas mezi Tata Bojs a ohlášené výstavy, takže tomu budeme muset počet koncertů přizpůsobit.