Strhující alfa i omega indie rocku, to je "Rivals" od Kensington

03.11.2015 08:15 - Jan Trávníček | foto: marleenswritings.wordpress.com

Hráli u nás na Majálesech, na Rock For People, v Rock Café nebo na festivalu Fingers Up. Vyrazili jsme za nimi i do Budapešti. A pořád to není dost. Kensington můžete vidět stokrát a pokaždé vás dostanou. O koncertech jsme vám už psali, je na čase podívat se také na desku. A ta je stejně dokonalá.
10/10

Kensington - Rivals

Skladby: Streets, All For Nothing, Done With It, System, Riddles, War, Don't Walk Away, Little Light, Words You Don't Know, Rivals
Vydáno: 8.8.2014
Celkový čas: 38:33
Vydavatel: Universal
Tato recenze by dnes podle všech pravidel hudební publicistiky neměla vůbec vzniknout. Vztahuje se totiž k albu, které vyšlo v srpnu 2014, a to už je sakra dlouho na to, abych o něm psal teď, v říjnu 2015, a ještě k tomu při příležitosti pražského koncertu, což při pohledu na hodnocení deset z deseti jen těžko obhájím jako cokoliv jiného než pouhopouhou reklamu na koncert. Jenže si nemůžu pomoci. Ať už tomu věříte, nebo ne, není to reklama a už vůbec ne placená. Spíš jen využití poslední příležitosti napsat o albu, s nímž jsem za posledních dvanáct měsíců strávil nejvíce času ze všech a do jehož recenze už více jak rok marně hledám ta správná slova. Když totiž chcete něčemu dát plné hodnocení, měli byste si to umět zatraceně dobře obhájit. Tím spíš, pokud je to za poslední čtyři roky teprve druhá taková deska, která od vás toto hodnocení získala. Tak pojďme na to.

Kensington je čtyřčlenná kapela z nizozemského Utrechtu, o níž do dnešního dne valná většina z vás nejspíš nikdy neslyšela. Vznikla v roce 2005 a její současnou sestavu tvoří zpěvák a kytarista Eloi Youseff, basák Jan Haker, bubeník Niles Vandenberg a kytarista Casper Starreveld. Všichni dohromady hrají přímočarý indie rock s velkolepými melodiemi, který velká část publicistů díky nakřáplému hlasu frontmana mylně přirovnává ke Kings Of Leon. Za svou desetiletou existenci vydali tři alba: "Borders" (2010), "Vultures" (2012) a hlavně jejich stále ještě aktuální majstrštyk "Rivals" (2014).

Tak jako třeba naši Charlie Straight či A Banquet, i oni se od začátku kariéry snažili prorazit nejen doma, ale hlavně ve světě a tam jim s deskami pomáhala poměrně věhlasná jména. Debut nahrávali v Leedsu ve studiu Nicka Bainese, klávesisty Kaiser Chiefs, master jim dělal John Davis, který má za sebou spolupráci s Arctic Monkeys. Poměrně brzy se jim podařilo zahrát si na důležitých showcaseových přehlídkách, jako je třeba Eurosonic nebo srbský Exit Festival. Doma v Nizozemsku pak předskakovali takovým jménům, jakými jsou (a byli) My Chemical Romance, The Wombats, The Script, Two Door Cinema Club či Scouting For Girls. Zahráli si v New Yorku i v Indonésii, druhou desku jim mixoval Cenzo Townsend, blízký spolupracovník Snow Patrol, Editors a U2, a netrvalo dlouho a doma začali vyprodávat haly. Tu největší, sedmnáctitisícovou, dokázali vyprodat za tři dny. Dvakrát.

A zatímco doma v Nizozemsku se jejich popularita i díky aktuálně už třem evropským cenám MTV za nejlepší nizozemskou kapelu dá srovnat s tím, jak se u nás daří Kabátům, Kryštofům nebo Lucii, mimo domovinu to zatím tak slavné není. Důkazem, že se blýská na lepší časy, je právě zmiňovaná studiovka "Rivals". A co že je na ní tak úžasného, že si díky ní Kensington sotva rok od vydání zahráli pro patnáct tisíc lidí na maďarském Szigetu? Úplně všechno. "Rivals" má deset položek a každá z nich je malým uměleckým dílem.

Když si vezmete libovolnou indierockovou kapelu za posledních x let, vždycky najdete singl, který ji takříkajíc udělal a pro drtivou většinu fanoušků je tím, co si s jejich jménem spojují nejčastěji. Foals mají "My Number", The Maccabees "Pelican", Editors "Munich", Two Door Cinema Club pro změnu "I Can Talk", Everything Everything se fandí kvůli "Kemosabe" a třeba The Wombats zase žijí díky úspěchu "Let's Dance To Joy Divison". Kolem nich si pak každá skupina staví zbytek své diskografie a byť samozřejmě dochází i na další hity, dřív nebo později dojde na nějakou vatu.

U Kensington to funguje jinak. Ať si z "Rivals" vyberete kteroukoliv píseň, vždycky to bude ta, kolem níž by jiné kapely vybudovaly celou kariéru. Žádná z nich není marná. Všechny mají svou vlastní osobitost, díky níž si je mezi sebou nikdy nespletete, ohromný hitový potenciál a bez jakéhokoliv přehánění i stadiónové parametry. Poslouchat "Rivals" je tak vlastně skoro totéž jako si složit z deseti rozdílných kapel a jejich největších hitů jednu ultimátní, která vám je všechny nahradí.

Vezměte si třeba takovou "Streets". První ochutnávka a také otvírák desky vás během několika vteřin zahrne epickým zvukem, vyrovnanou rytmikou, davovým zpěvem a refrénem tak obrovským, že se z něj budete vzpamatovávat ještě dlouho. Ani následující "All For Nothing" nijak nepoleví a když záměrně těžkopádný start pročísnou zvonivé kytary ve stylu nejlepších nahrávek U2, budete si spokojeně vrnět, jak to pěkně začíná gradovat. Tedy až do doby, než si s vámi apokalyptický refrén vytře podlahu.

Třetí ukázka a zatím poslední singl "Done With It" překvapí lehkostí kytarových riffů připomínajících Imagine Dragons, ale i hravými aranžemi a atypickým zpěvem, který vás s pomocí nepřeslechnutelných perkusí na chvíli přenese někam do Afriky.

Také v úderném "System" vás překvapí okouzlující kytara Caspera Starrevelda a obdivuhodně přesná práce paliček Nilese Vandberberga a stejně jako kdekoliv jinde si budete říkat, že kdyby takovou písničku měli třeba Coldplay, byl by to jeden z jejich největších hitů.

Elektronický podklad a zlověstně znějící bicí určují náladu v "Riddles", písni, při jejímž gigantickém refrénu jen těžko zůstanete mlčky sedět. Boky rozhoupete i v euforicky roztančené "War" s vrstvenými vokály, která jako by z oka vypadla už zmíněné "My Number" od Foals. Přesto je dostatečně svá a nepůsobí jen jako nějaká kopie. Mírné zvolnění z naléhavosti Youseffova zpěvu přichází se skladbou "Don't Walk Away", kterou Kensington na současném turné hrají bohužel jen zřídka.

Zpěv je vůbec v případě Kensington velkým tématem. Jeho jedinečnost vychází hlavně z faktu, že když se Eloi Yousseff chytne mikrofonu, probudí se v něm jakási těžko popsatelná, nakažlivá živočišnost, kterou vás převálcuje, jako kdyby vás srazil kamion. On sám se ale u toho ani nezapotí. Jeho hlas má mnoho poloh a ať už si vás snadno získá v některé z lehčích, hravějších písní typu "War" či "Done With It", anebo si vás jako kobra pomalu omotá v dlouze budované, klávesami podpořené atmosféře "Little Light", budete si u toho chrochtat. V případě zmíněného Světýlka dokonce celých pět minut, protože za zdánlivým závěrem vás čeká ještě epický noisový finiš ve stylu Biffy Clyro.

Temnota prostupuje i bublající "Words You Don't Know" s až punkrockově rychlými bicími a žadonícím zpěvem, aby se nakonec propletla s nadějným světlem závěrečné titulní "Rivals".

Textově nahrávka taktéž nijak nestrádá a tematicky se nejčastěji stáčí k niternému boji v nás samých, k tomu, jak se vypořádáváme s překážkami, které před nás staví život i my samotní. Možná to nezní jako nejoriginálnější téma století, ale zpracováno je uvěřitelně, bez zbytečných klišé a když si je s kapelou zazpíváte na koncertě, nemusíte se za ně stydět.

Kensington prostě natočili desku, která není jen nejlepší v jejich kariéře. Je to hudební oáza, pocta žánru i všem jejich předchůdcům a album, které je zásadním milníkem na jejich cestě k mezinárodnímu úspěchu. A také je vůbec nejvyrovnanějším indierockovým počinem, který jste minimálně v posledních dvanácti měsících mohli slyšet. Ať vás ani nenapadne si ho neposlechnout.


NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova musicserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán.

  • Směšné! (Rachel, 03.11.2015 08:34) Reagovat

    Tohle je směšné! Už při úvodním proslovu autora recenze je jasné, že je to jeho oblíbená kapela a oblíbený žánr, tudíž obrosvká zaujatost. Pokud by recenze měli psát fanoušci daného žánru a interpreta, tak vždy dostanou plné nebo minimálně vysoké hodnocení. Z celé recenze prostě ten kdo to čte vycítí, že to píše fanboy, to je až do očí bijící...Tohle se mi na Vašem serveru prostě nelíbí. Je to hrozně znát, když potom vyjde deska třeba Britney Spears, to recenzentati bez milosti smetou ze stolu. Recenze má dva odstavce a rozhodně jde poznat, že se autoři při psaní článku tak nesnaží jako například u této recenze. Prostě směšný. Vlastně ale děkuji, alespoň se povtrdilo, co všichni již delší dobu ví.

    • Re: Směšné! (Mia, 03.11.2015 10:05) Reagovat

      Bohuzial, ale suhlasim.

    • Re: Směšné! (David, 03.11.2015 12:06) Reagovat

      Dal jsem si tu práci a mrkl se zpátky do historie a to co tady píšeš, není tak úplně pravda. Fakt je ten, že když se obecně jakýmkoliv autorům zde deska nelíbí, tak s ní mnoho času neztrácejí a text odfláknou, ale tenhle mustr nejde vztahovat na všechny. Protože když si přečteš pár Trávníčkových recenzí, kde úplně nechválil, tak určitě nemůžeš říct, že by to odflákl - viz například Xindl X, Hinder, Mumford And Sons, Blue, Ne-Yo, Yellowcard, The Script, Pixie Lott nebo Interpol.

      A když už jsi zmínila tu Britney - o poslední čtyři řadovky se spolu dělili Lukáš Boček a Honza Balušek, kteří píšou skoro všechen pop tady a snad až na ten Circus mi taky nepřijde, že by to nějak odflákli.

      Naopak zkus mrknout třeba na recenze Terezy Vavrouškové nebo Milana Menčíka a porovnej si to...

      Tím chci říct, že nemůžeš všecky házet do jednoho pytle a dlouhodobě se ti vyplatí sledovat, kdo který článek napsal a své (ne)oblíbené autory si pamatovat. Teprve pak bude mít tvůj koment váhu...

      • Re: Směšné! (Rachel, 03.11.2015 12:14) Reagovat

        Pravda, souhlasím, že je potřeba rozlišovat autory, budu si na to od teď dávat pozor, díky.
        K Britney: Vadila mi především recenze na poslední album Britney Jean, které smetli ze stolu v pár větách a nedali si ani tu práci zhodnotit Deluxe verzi, která je o třídu výš ať už hudebně, tak textově. Protože právě songy na Deluxe jsou ty nejvíc osobní, jak Britney deklarovala (most personal album yet).

        • Re: Směšné! (Anonym, 04.11.2015 11:45) Reagovat

          analyzovat texty britney spears musi byt velke sebeobetovani, nemluve o hudbe

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY