První otázka je jasná. Proč právě Five Finger Death Punch? Jak dlouho je znáte?

Hmm, snažili jsme dát dohromady tohle společné turné už nějaký čas, ale pořád se to nedařilo, naše tourplány se stále míjely. Až teď to začalo vypadat slibně, takže když nás kluci z Five Finger Death Punch požádali, zda se na turné vydáme s nimi, rádi jsme souhlasili.

Ve svých začátcích jste jezdili turné se spoustou slavných kapel. Od Deftones, přes Incubus, Earth, Wind & Fire až po Guns N Roses. Jakou nejužitečnější radu jste si od nich odnesli?

Hmmm, nech mě přemýšlet. Za ty roky jsme jich dostali spoustu. Myslím, že jedna z těch, která mi nejvíce utkvěla, byla od Briana Wheata, basáka z kapely Tesla, která zněla: "Nikdy nebuď až takový machr, že nebudeš hrát songy, které tě udělaly slavným. Protože to je to, co lidé chtějí slyšet. Nechtějí poslouchat ty divné, překombinované kompozice, na které jsi tak pyšný, chtějí slyšet písničky, které milují." V podstatě mi řekl, že naše písničky mají větší hodnotu než my sami, tudíž bychom se neměli cítit tak povýšeně, že už je hrát nemusíme.

Když se vrátíme zpátky někam do roku 2003, tak na scéně tehdy bylo spoustu nu-metalových a rap rockových kapel. Vy jste se ale na rozdíl od mnoha jiných udrželi až do dneška a když jsem vás viděl letos v červnu na Rock Im Parku v Německu, fascinovalo mě, kolik na vás přišlo lidí. Více lidí se u toho pódia sešlo snad jen na Slipknot. Čím si vysvětluješ, že právě o vás je takový zájem, zatímco jiné kapely, které začínaly podobně jako vy, už upadly v zapomnění?

Myslím, že pro to je spoustu důvodů. Stále jsme hodně vášniví a zapálení do muziky, snažíme se dělat ty nejlepší koncerty, zapojovat fanoušky do našich show, pořád nás baví hudbu tvořit, snažíme se prozkoumávat nové nápady a vyvíjet náš zvuk. A taky se nesnažíme stavět jen na našem původním materiálu. A taky ty texty, které náš zpěvák Jacoby píše, jsou hodně upřímné a osobní. Takže lidé, kteří si procházejí těžkým obdobím, se s nimi snadno ztotožní a to si myslím, že s tím taky hodně souvisí.

Faktem je, že u nás v ČR, v Německu, Rakousku a okolních státech jste stále hodně populární. Jsou ale trhy, kde se Vám zatím tolik nedaří? Co třeba Rusko, Asie, Afrika nebo Jižní Amerika? Vím, že třeba The Subways mají v Brazílii, Argentině a dalších zemích Jižní Ameriky docela problém prorazit.

Jo, pořád máme pár míst, kde se musíme snažit prorazit. Nikdy jsme třeba nehráli v jihovýchodní Asii, nikdy jsme nebyli v Číně, na Středním východě, v Jižní Africe... A třeba v Jižní Americe jsme hráli jen párkrát. Pamatuju si, že když jsme tam chtěli jet posledně, tak Jacobyho hlas na poslední chvíli selhal a musel s ním na operaci.

A kromě toho jsou i místa v Evropě i Americe, která pro nás nejsou tak skvělá, takže my, jako kapela, se musíme vážně snažit vytvořit si tam publikum. Abych byl konkrétní, tak třeba Francie pro nás bývala co do návštěvnosti vážně špatná, ale za posledních pár let jsme hodně pracovali na tom, aby se to tam zlepšilo a teď už si třeba můžeme dovolit hrát i jinde než jen v Paříži. Chci říct - všechno je to jen o tom, snažit se na určitých místech zainvestovat trochu více. Občas sice něco proděláš, ale časem se ti to třeba vrátí.

Když jsem si o vás zjišťoval nějaké informace, překvapilo mě, s kolika mými oblíbenými kapelami jste už hráli. Jeli jste turné třeba s Red, Staind, Shinedown, Skillet, Disturbed, Halestorm, Trapt, Seether, Saving Abel, Nickelback, Finger Eleven, Godsmack... Musíte mít tuny historek a spoustu nezapomenutelných show. Podělíš se s námi o nějakou tvou oblíbenou?

Jasně. Třeba na našem aktuální turné jsme se rozhodli přibrat i kameramana a když jsme měli den volna, tak jsme se snažili i nějak aktivně žít, ne jen chodit nakupovat a courat se po hotelech. No a když jsme během jeho americké části vyrazili s Five Finger Death Punch do hor, bylo to super. Za Papa Roach jsme šli všichni, z FFDP se s námi vydal basák Chris Kael. Byl to vážně zábavný den a určitě to nebylo něco, co bys čekal, že klasické rockové nebo metalové kapely běžně dělají. Takže jsme si to i natočili a máme z toho skvělé zážitky jak my, tak naši fanoušci, kterým jsme to potom dali ke zhlédnutí. Takže tohle je asi jedna z posledních takových historek a vzpomínám na to vážně rád.

Mimochodem, gratuluju k vašemu novému albu "F.E.A.R.", vypadá to, že se mu daří docela dobře. Jak u vás probíhá skládání písní? Máte nejdříve hudbu nebo text? A kdo má na výsledku největší vliv, kdo nosí nejvíce nápadů?

Většinou je to nejdřív hudba, pak přichází na řadu texty a nakonec zpěv. Náš basák Tobin Esperance má asi největší zásluhy, já si většinou nahraju jen tak něco bokem a pak to skládáme všichni dohromady. Texty a zpěv má na starosti Jacoby.

Nastaly během nahrávání novinky nějaké komplikace nebo šlo všechno hladce?

Neřekl bych, že jsme měli přímo problémy ve smyslu toho, co chceme vytvořit, ale museli jsme se trochu popasovat s prostředím kolem nás, které bylo hodně odlišné od toho, které jsme měli v minulosti. Dobré na tom bylo, že jsme všichni žili společně ve stejném domě a také jsme tam psali a nahrávali. Problém byl ale v tom, že jak tam bylo málo místa, tak jsme při nahrávání nemohli hrát všichni najednou v jednom studiu, což je něco, na co jsme byli dříve zvyklí a tak jsme museli zaznamenávat naši hudbu po částech. Což bylo složitější, protože takhle jsme si vždycky museli nejdříve nahrát určité stopy do počítače, nedělat u toho moc velký kravál a pak je přenést do studia a přehrát je, dodat aranže a tak dále. Takže to bylo docela náročné, ale jak říkám, ne v tom, že bychom se třeba hádali nebo tak něco, spíše jsme si museli zvyknout na jiný přístup při nahrávání.

Na nové desce vám hostuje Maria Brink z In This Moment a rapper Royce Da 5' 9'' známý nejen z Eminemova projektu Bad Meets Evil. Je pravda, že to teď s Eleven Seven Music bylo poprvé, co vám bylo dovoleno pozvat si někoho na desku? Co přesně na tom předchozím labelům DreamWorks a Geffen vadilo? Vždyť to musí být logické a oboustranně výhodné - pro vás, jako umělce je zábava mít ve studio někoho neokoukaného a fanoušci jsou v drtivé většině z podobných kolaborací nadšení, což vede k lepším prodejům, které zase uspokojí vydavatele. Takže jak to tedy bylo?

Konkrétně tohle nebylo úplně problémem labelu, spíš to bylo o tom, že my, jako kapela, jsme se dlouho nemohli rozhodnout, koho na desku pozvat. A pár spoluprací jsme měli už dříve - sice ne přímo pěvecké, jak zmiňuješ, ale měli jsme pár lidí, kteří nám pomáhali s psaním textů a třeba na albu "The Paramour Sessions" jsme měli Lennyho Castra, což je hodně slavný perkusionista, takže nemůžu úplně říct, že by to byla chyba vydavatelství.

Teď jsme třeba chtěli mít už delší dobu nějaký ženský vokál, ale dlouho jsme se na nikom nemohli shodnout. Před dvěma lety jsme byli na turné s Shinedown a In This Moment a jak jsme se spolu v průběhu času bavili, tak nám došlo, že budeme nahrávat ve stejné době, kdy i Maria Brink z In This Moment bude mít čas a bude nahrávat dokonce ve stejném studiu, takže jsme ten nápad předhodili Marii a ona samozřejmě souhlasila.

Má "F.E.A.R." nějaký koncept? Mám pocit, že spousta těch písniček je o tom postavit se k problému čelem a snažit se ho vyřešit. Mám pravdu?

Jo, přesně tak. V podstatě se dá říct, že tohle je obecně téma celé naší diskografie a Jacobyho textů vůbec. Prostě jakmile má v životě nějaké trable, tak se to snaží lidem přednést jako malíř, když kreslí na plátno. Jednoduše řečeno je to o tom, že si nemusíš jen sedat tiše do koutku a utápět se v tom všem smutku a depresích, ale že se zatvrdíš a dostaneš se i přes ty těžké a nepříjemné momenty v životě.

Když se ještě vrátím k vaší předchozí nahrávce, tak na "The Connection" jste zkoušeli využít různé elektronické prvky, současná deska už je ale tyto elementy nemá nebo nejsou tak výrazné. Znamená to tedy, že se vám to neosvědčilo?

Hmm, ano i ne. I teď jsme použili trochu elektroniky, ale máš pravdu, že jí není ani zdaleka tolik jako dříve. Myslím, že jsou prostě chvíle v kariéře, kdy se musíš vydat trochu jiným směrem a zjistit, kde až jsou hranice a co se ti na nich líbí a co ne a pak se zase vydat trochu jinudy. Tím neříkám, že bychom do budoucna nutně museli nesnášet všechny ty elektronické prvky a už nikdy je nepoužili, ale na aktuální nahrávce jsme prostě neměli potřebu je tam přidávat, protože ty písně se o ně samy neříkaly.

A na závěr klasika: Je něco, co byste před svým koncertem v pražské Incheba aréně chtěli vzkázat svým fanouškům v České republice?

Určitě. Máme velkou radost z toho, že se k vám vracíme, protože Česká republika - a neříkám to jen proto, že právě mluvím s tebou - patří ze všech našich koncertních štací po celém světě do top pětky těch úplně nejlepších.

Ale no tak.. nelži mi, jo?

Ne, fakt, myslím to vážně! Je tam Velká Británie, Německo, Francie, Polsko a Česká republika. Úplně vážně. Je nám jen líto Američanů, protože jsme sami Američani, ale oni se s vámi nemůžou srovnávat - prostě "to" tam nemají. Takže vážně se k vám moc těšíme a nemůžeme se dočkat naší společné show. Uvidíme se v Praze!