MS MR se na "How Does It Feel" topí v předvídatelnosti

18.10.2015 19:45 - Jan Trávníček | foto: msmrsounds.com

Dvojice Lizzy Plapinger a Max Hershenow, skrývající se pod projektem MS MR, si před dvěma lety s debutem "Secondhand Rapture" získala poměrně solidní fanouškovskou základnu, mezi níž se počítali i redaktoři musicserveru. Studiový následovník to ale s obhájením ztracených pozic nemá vůbec snadné.
3/10

MS MR - How Does It Feel

Skladby: Painted, Criminals, No Guilt In Pleasure, Wrong Victory, Tripolar, How Does It Feel, Tunnels, Leave Me Alone, Reckless, Cruel, Pieces, All The Things Lost
Vydáno: 20.7.2015
Celkový čas: 43:36
Vydavatel: Sony Music
MS MR nikdy nebyli nějak zásadně úspěšná kapela. Vznikli v roce 2011 v New Yorku, pár měsíců se protloukali v tamních klubech, a když jim pak u velkého labelu vyšel debut "Secondhand Rapture", byla to, alespoň pro příznivce synth-popu, poměrně velká věc. Problém je v tom, že s druhou deskou je veškeré kouzlo pryč.

Žánr od roku 2013 prošel poměrně turbulentním vývojem a na scéně se objevily idoly, které jej redefinovaly pro nové publikum. Všichni ti Hurts, CHVRCHES, The Naked And Famous, La Roux, Friendly Fires a další tak dnes musí skládat setsakra dobré písně, aby jim fanoušci neutekli za mladičkou konkurencí typu Fickle Friends. A jak jsme se ještě v předstihu dozvěděli na Rock im Parku, aby nám to teď celá deska potvrdila, MS MR takové písně nemají.

Když se proposloucháte jejich druhou deskou, zjistíte, že je na ní špatně strašně moc věcí. V první řadě - nemá hity. První singl "Painted" vaši pozornost ještě jakžtakž udrží a byť do určité míry staví na slizkém eurodanceu z devadesátek, určitou míru návykovosti a zapamatovatelnosti mu upřít nelze. Pak už to ale s náladou jde výrazně dolů a očekávaná lehkost, pro tento subžánr tak typická, není k nalezení.

Jak druhý singl "Criminals", tak bublavá "No Guilt In Pleasure", ukřičená "How Does It Feel" a mnohé další jsou těžce předvídatelné tancovačky ("Reckless") či naopak ucajdané balady ("Wrong Victory", "Leave Me Alone") na pomezí synth-popu, dark-waveu a dream popu s nezajímavými texty a ve své podstatě jsou vlastně docela protivné.

Plynou jedna za druhou, a i když se tu a tam změní aranže nebo tempo, zpěvaččin výraz zůstává až na drobné výjimky neměnný. A tak kloužete po občasných melodických nájezdech, zklamáváte se jedním mizerným refrénem za druhým a zoufale očekáváte konec. A on nepřichází a nepřichází. Celé album má reálně jen necelých čtyřiačtyřicet minut, vy se ale u něj cítíte, jako by jich bylo alespoň třikrát tolik. Takže ne, druhou řadovku "How Does It Feel" si nepouštějte. Je to ztráta času.

Můžeme jen doufat, že naživo skladby budou mít o něco větší šťávu, kapela totiž vystoupí 23. listopadu jako headliner druhého Overtone Festivalu.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY