Pokud jste už někdy slyšeli o americkém festivalu Lollapalooza, určitě víte, že se již od svých počátků prezentuje hudební pestrostí, desítkami vychytávek v areálu konání i bohatým doprovodným programem, ve kterém si každý najde to své. A hlavně velkým množstvím hudebních umělců z první ligy. I to se pokusil nabídnout o uplynulém víkendu v Berlíně v rámci své první evropské zastávky. Splnit očekávání se pořadatelům opravdu povedlo, ale bohužel několik věcí zůstalo nedotaženo, nedomyšleno a díky tomu prostě nelze s klidem říct, že se celý festival povedl na jedničku.

Zápory pro někoho mohou být banalitou, ale pokud jste byl obyčejný návštěvník a neměl výhody novináře, polovinu prvního dne jste strávil ve frontách na záchod, jídlo nebo pití. Naprosté podcenění množství toi-toiek, nedostatečný počet stánků s jídlem i pitím, díky kterému lidé trávili hodiny místo pod pódiem ve frontách (nikdy předtím jsem neviděl padesátimetrovou řadu na blbý preclík), prostě okamžitě zkazí první dojem. Když navíc v podvečerních hodinách selže kanalizace a po části areálu teče to, co předtím tisíce lidí odevzdali do příslušných míst, je to už přímo k na***ní. V neděli byla situace sice o poznání lepší, ale o tom až v druhém reportu. Nyní se soustřeďme na první den.

Aby si člověk udržel dobrou náladu, musel si stále opakovat, že to celé je hlavně o hudbě. A té bylo za oba dny opravdu hodně. Sice už při prvních vystoupeních bylo jasné, že díky nedostatečné vzdálenosti jednotlivých pódií od sebe dojde na zvukovou kolizi, nezbývalo ale než doufat, že pořadatelé asi vědí, co dělají. Bohužel nevěděli - čím větší hvězdy se na pódiu objevovaly, tím složitější bylo najít místo, kde budete slyšet pouze a jen toho umělce, kterého jste si právě vybrali a pod jehož pódiem jste stáli. A to byl další kámen úrazu. Návštěvníci museli mít před vstupem do areálu už tak nějak jasné, komu dají přednost, protože prakticky celý víkend proti sobě bojovali dva či tři vystupující ve stejný okamžik.

My jsme první den započali kapelou Everything Everything, ze které jsme díky více než hodině stání u akreditací viděli asi čtyři písně. I tak lze říct, že jejich vystoupení sice dobře šlapalo, ale bylo bez jiskry, komunikace s publikem byla velmi mdlá a zvuk v tu dobu stále ještě hledal správné usazení. Pak už jsme museli přebíhat od jednoho pódia k druhému, abychom si udělali alespoň malý obrázek o tom, jak interpreti hráli, jaká byla scéna, jak reagovalo publikum a jak to celé znělo.

Jednoznačně nejlepší během prvního odpoledne bylo společné vystoupení Franz Ferdinand a Sparks, jejichž show měla spád, všichni zúčastnění měli promyšlený každý pohyb, pohled do publika a samozřejmě i setllist. Došlo tedy na většinu písní z debutu jejich společného projektu FFS, ale i na všechny zásadní hity obou kapel. Skoro přesně obráceně dopadlo vystoupení formace Hot Chip. Hudebně to sice opět bylo v pořádku, ale jako by tomu něco chybělo. Možná za to mohlo vlažné publikum, které většinu písní neznalo, možná to, že Hot Chip jsou spíše klubovou kapelou, kde jsou jejich vystoupení skvostná.

Obdobné rozpaky vyvolali i Bastille, jejichž show během prvního dne patřila k těm nejočekávanějším. Kapela odehrála dobrý koncert, došlo i na nový materiál z nadcházející desky a dokonce i na cover "No Scrubs" od TLC, ale propojení s publikem nefungovalo od prvního okamžiku a zpěvák si jej musel krůček po krůčku získávat. Na jeho tváři byla vidět nervozita, nejistota a zároveň i naštvání, neb mu první půlhodinu stále blbnul zvuk ve sluchátkách.

O poznání lépe tak dopadl James Bay, který vystupoval na stejném pódiu o pár hodin dřív. Bay moc dobře ví, že je ještě klučina, který si svoje místo na výsluní teprve hledá, a tak nic nepředstíral, nekalkuloval s žádnou image, prostě jen představil skoro celé debutové album a fanoušci mu jeho upřímný přístup uvěřili. Obdobné propojení vládlo mezi publikem i CHVRCHES, kteří taktéž nevynechali žádný svůj velký hit a samozřejmě nám několikrát připomněli (jak slovem, tak i několika songy), že brzy vydají nové album. Zajímavou a vcelku výpravnou show (plnou létacího peří, které bylo prostě všude) předvedli i domácí Deichkind, kteří díky tomu, že šlo o jejich poslední koncert tohoto roku, byli pro mnohé domácí návštěvníky hlavním tahounem sobotního dne.

Dluží se zmínit i pódium určené pro DJe. Perry’s stage, která své jméno dostala po zakladateli festivalu Perry Farrellovi z Jane's Addiction, totiž měla své vrcholy i naprosté propady. Tím nejdivnějším vystoupením bylo spojení právě Perryho s francouzským DJem Joachimem Garraudem (známým především z mnoha spolupráci s Davidem Guettou), které bylo po hudební stránce tak podivné a nijaké, že pro něj snad ani není výraz. Naprostý opak ukázali Digitalism, jejichž nabušený set patřil k tomu nejlepšímu, co tato stage za oba dny nabídla. Zajímavé bylo i spojení Skrillexe a Boys Noize v projektu Dog Blood, které bylo klasickým setem, jenž spravedlivě vyvažoval EDM, lomené beaty i minimal. Poslední hvězdou na tomto pódiu byl Fatboy Slim, který si již léta jede to svoje, takže nejdůležitější vlastně je, že ho vidíte naživo míchat.

Právě Fatboy byl jedním z headlinerů prvního večera. Dalšími byli The Libertines a hlavně duo Macklemore & Ryan Lewis. The Libertines ale na celé čáře vyhráli. Největším překvapením totiž bylo, že vůbec vystoupili. Kapela, která právě vydala nové album, totiž zrušila několik koncertů před Berlínem a zároveň i po něm, takže logicky to vypadalo tak, že pořadatelé jen mlží a jedna z hlavních hvězd prostě nebude. Byl jsem ale upozorněn, že byl na kapelu vyvinut opravdu velký tlak spojený s možnou velkou finanční sankcí, a tak úderem půl desáté se Pete Doherty a Carl Barat s dalšími členy kapely opravdu na pódiu objevili. Jejich vystoupení nemělo mnoho slabých míst, zasvěcení a milovníci této kapely mluví dokonce o skvělé show, popaře a fandy taneční hudby však jejich vystoupení muselo nechat chladnými.

Výše zmíněný problém s tím, že se hudba z jednotlivých pódií bude navzájem rušit, potvrdil i sám Doherty, který uprostřed show přerušil a z pódia začal pozorovat, co se děje na asi kilometr vzdálené stagi. Po minutě odposlechů své bádání ukončil slovy "Asi nějakej za**anej německej hip hop" a vrátil se k propagaci nové desky své kapely. Tím údajným německým hip hopem ale byl opravdový headliner celého večera - americké duo Macklemore & Ryan Lewis. Pod jejich pódiem bylo v půl desáté hrubým odhadem třicet tisíc lidí, které si hlavně Macklemore svými siláckými gesty omotal kolem prstu během prvních pár minut.

Jistě se to celé dá vnímat jako dobře připravené divadelní představení, což je z části pravda, ale ten chlap přesně ví, čeho chce dosáhnout, obsahu svých promluv mezi písněmi asi vážně věří, a když si chtěl rozjuchaný dav pro jistotu pojistit i pro druhou polovinu koncertu, oznámil všem, že Německo je svým přístupem k uprchlíkům inspirací všem zemím po celém světě, za což sklidil obrovský řev a potlesk.

Show tohoto dua, které již brzy vydá nové album, byla ale hlavně o hudbě. Došlo na hity "Same Love", "Thrift Shop" s přítomným rapperem Wanzem, ale i na novinku "Growing Up", kde zpěváka z reprobeden doprovázel Ed Sheeran. Nevýrazný Ryan Lewis i tentokrát zůstával spíše v pozadí, kde hlavně pouštěl hudební základy, ale občas vypomohl i na bicí. Většinu práce tak oddřeli divočák Macklemore, doprovodná kapela s dechovou sekcí a krásné tanečnice. Když kolem třiadvacáté hodiny pánové ukončili svoji show hitem "Can't Hold Us", bylo jasné, na koho hlavně většina lidí v sobotu do areálu letiště Tempelhof vyrazila.