Kolem Viet Cong se v poslední době utvořila silná vrstva sladké smetánky díky všeobecně opěvovanému eponymnímu debutu, jímž se do hledáčku zájmu zase jednou dostala pust-punková estetika, respektive její nejdivočejší stránka, která má jen pramálo společného se zaprdlou melancholií Interpol. Středem pozornosti se nahrávka stala i v tuzemském prostředí, kde se ze strany některých kritiků dočkala výtek kvůli své údajné chaotičnosti. Ve světle čtvrtečního výkonu kapely se však taková označení jeví naprosto lichá a směšná.

Jednotka, která vznikla na troskách úmrtím kytaristy ochromených Women, namíchala tak efektivní výběr z oblíbených žánrů a postupů, že se jednoduše nemohla minout účinkem. Základ zvuku (ať už cíleně, či bezděčně) vypůjčený od Joy Division funguje jako všeobecně sdílená frekvence, na kterou se devět z deseti lidí automaticky naladí, aniž by chtěli, noise-rockové běsnění pak zatlačí na jejich postupně sílící animální stránku a v rytmicky orientovaných pasážích pod sebou Viet Cong nakonec mají na život a na smrt oddaný moshpit. Zhruba tak to vypadalo i v Praze.

Energie, kterou čtveřice vyzařuje, je zuřivá a nevyzpytatelná, podobná těm, jaké přicházejí s letními bouřkami. Pro slovo řád zde není mnoho prostoru, nemluvíme-li o přesně vymezených rolích jednotlivých hráčů, kdy k frontmanovi, baskytaristovi Mattu Flegelovi, nejvíc sedí úloha ledově klidného ostřelovače, bubeník Mike Wallace šíleného psychopata, kytarista Daniel Christiansen připomíná nervy drásajícího teenagera a multi-instrumentalista Scott Munro introvertního poustevníka, a to nejen pokud jde o jejich muzikantský výraz. I vizuálně Viet Cong se jejich charisma ubírá tímto směrem a vyrovná se mu jen málokterá kapela. Nejvíce pozornosti si pro sebe pochopitelně kradl Flegel z pozice leadera, v pozadí s polonahou siluetou odbarveného bubeníka a soustředěnými spoluhráči po boku však před fanoušky čtyři zdánliví solitéři rozehrávali takřka surrealistický výjev plný napětí.

Viet Cong zkoncentrovali svůj matroš do padesátiminutového setlistu, během kterého dvěma tracky vzpomenuli na EPéčko "Cassetes" a ve zbytku se plně věnovali ještě syrovějšímu debutu, kterému příznivě ozvučený sál NoDu překvapivě umožnil naplno vyznít i v jeho detailech. Sametově vznešené vokály Flegel s basou vysoko u krku prokládal echem podtrhnutými pokřiky. Z obležení ruchovými intermezzy jeho hlas opojně vystupoval jako posel dalších a dalších vln temna, až před nimi člověk zcela bezpodmínečně kapituloval a poddal se jim.

Pochopitelně, jak už to v životě smrtelníků bývá, i v tomhle podniku vše spělo k nevyhnutelnému a definitivnímu konci. V podobě "Death" od Viet Cong se nicméně stal fascinující exhibicí, na kterou se vyplatilo počkat a prožít si ji s maximálním soustředěním každou minutu z naživo ještě notně protažených jedenácti minut. Série stop-timeů v závěru instrumentálního běsnění hryzala tak hluboko, až jeden škemral o smilování, Flegel & spol. se ale rozhodli nenechat nikoho odejít domů nepoznamenaného fyzickým zážitkem. A spolehlivě se jim to podařilo.

Pro crew Landmine Alert to po vydařených koncertech například The Dodos nebo And So I Watch You From Afar musel být další magický okamžik úspěšného roku. Štěstí, nebo spíš šťastnou ruku, navíc mají i na předkapely. Pozvání instrumentálního tria India, nového projektu Tomáše Kopáčka ze zaniklých Black Tar Jesus, bylo fresh překvapení. Lepší sekundanty kanadské senzace si snad ani nešlo přát.