Bylo by krátkozraké škatulkovat Natalii Imbruglia jako zpěvačku jednoho hitu nebo se na ni dívat podezíravě, protože má krásné velké oči. V uplynulých patnácti letech prokázala autorskou šikovnost a dokázala si vybrat zajímavé spolupracovníky. A i když je její hudba jen pop, vždycky to byl popík velmi vkusný.

Vkus prokázala Natalie i při výběru písniček, jež po svém interpretovala na desce "Male". Všechno jsou to písně mužských autorů a interpretů, ale jejich přezpíváním Imbruglia nutně nevyjadřuje nějaké "zásadní feministické stanovisko". Prostě jen na ně nahlédla ze své perspektivy, některým přidala křehkosti a jiné překvapivě rozsvítila.

Pozitivem výběru je zaměření na ne až tak profláklé hity, nedejbože na "Great American Songbook" či na nejhorší variantu vůbec, miliónkrát interpretované písně vánoční. A i když jsou skladby z různých dekád i různorodých stylů, díky Nataliině intepretaci a příjemnému měkkému zvuku album drží pěkně pohromadě.

Největší drama v rámci alba posluchač zažije hned na začátku, kdy Natalie emotivně dává "Instant Crush" od Daft Punk - tady je pěkně vidět, jak obě verze, původní se zkresleným Casablancasovým hlasem i tato nová, jsou dost jiné a přitom obě výborné. To je hmatatelný příklad toho, kdy má coververze smysl. Skvěle Natalii sedí i čistá a ničím nerušená hlasová poloha v do naha svlečené Youngově "Only Love Can Break Your Heart" nebo v závěrečné "The Wind" Yusufa Islama.

Překvapivě dobře sluší akustická tvář dvěma asi nejznámějším hitům z desky: "Friday I'm In Love" The Cure a "The Waiting" Toma Pettyho kouzelně rozkvetly v bluegrassové a folkové podobě. Ta radost z čistého muzicírování možná ospravedlní dlouhatánské čekání na novou hudbu Natalie. Snad už to nebude trvat tak dlouho.