Kde se vzal tu se vzal, najednou ho bylo všude plno. Výrazná, vkusná a zapamatovatelná grafika, billboardy na nádražích po celé republice a lineup, který možná nepatří mezi nejrozsáhlejší u nás, zato v něm ale najdete zřetelnou dramaturgickou linku, díky níž není prostor na hlouposti ani nepříjemná překvapení. Fingers Up se letos konal popáté, vykročil však tak rázně, až se zdá, že předchozí čtyři ročníky (bez pomoci Fource Entertainment) vlastně neexistovaly.

Sebevědomá prezentace založená na variaci hesla "lze to dělat i jinak" vyvolávala sice místo těšení spíše jen skepsi, o to snáze se ale nízká očekávání a obavy z přešlapů dařilo zadupávat do země. Nedá se nic dělat, Fingers Up je zkrátka překvapením léta.

Pravdou je, že velkou část plusových bodů má na svědomí samotný areál. Morava camp je totiž pro festivalové veselí vybaven více než dobře - spát můžete v chatkách, v nichž naleznete veškerý servis, v srdci areálu se nachází regulérní restaurace, sprchy a keramické záchody rovněž neurazí, ale hlavně… Hlavně je tady koupák!

Dokážete si vůbec představit lepší trávení mezičasu mezi kapelami než skokem do vody a následným popíjením drinků přímo u bazénu? Ve třiceti osmi stupních jen stěží. Takhle nějak vypadá festivalový ráj.

Ale pozor, to je jen začátek. Že je areál sám o sobě trefou do černého je sice jedna věc, ale až organizátoři z něj udělali místo, v němž žádný metr čtvereční nezůstane nazmar. Kromě dvou pódií, písčité pláže Urban Wave a stanu Kabinetu múz jste tak mohli lézt po laně, projet se na longboardu, hrát kriket, minigolf, lidský fotbal v nafukovacích koulích, ping pong, stolní fotbálky, okukovat borce na U-rampě, ochutnávat šťávy všemožných druhů, zkoumat festivalovou výzdobu, poslouchat ohromně zajímavou přednášku "S Embéčkem kolem světa" a spoustu dalších věcí. Při tak směšné ceně za lístek byl poměr cena/výkon jednoznačně v prospěch druhé veličiny. Člověk přitom žasne, jak je možné, že nebylo ani zdaleka vyprodáno.

No a pak je tady ještě hudba. Za ty dva dny se v Mohelnicích sice neukázalo přehnaně velké množství kapel, za to ale většina z nich dala okolnímu světu na srozuměnou, že do Morava campu se jezdí převážně za kvalitním indie-rockem. Nebudeme vám lhát, v pátek jsme kvůli pracovním povinnostem dorazili až k večeru v průběhu výborných electropopových mnichovských Claire a v sobotu zase Holden Caulfield, VKV i Calm Season poslouchali z pohodlí bazénu, našly se ale i formace, které nás chtě nechtě dostaly z vody ven.

Třeba No Distance Paradise. Jen vloni jsme vám o nich básnili snad ve čtyřech festivalových reportážích a jelikož parta z nedaleké Olomouce chystá na podzim druhou desku, chválit nejspíš budeme i nadále. Všechny čtyři ukázky z ní totiž zněly naživo skvěle a bylo na nich znát, že se skupině kolem Marcela Procházky daří zbavit se svého největšího břemene a tím je zvuková zaměnitelnost písní. Novinky (např. "Ghost" ve světové živé premiéře, alias titulní skladba celého festivalu) oproti tomu zní jednou zasněně, podruhé v nich dominují kytarové vyhrávky, potřetí zase zachytí zpěvný refrén. Těšíme se moc.

I na The Wombats dorazili hlavně jejich fanoušci a když tak skupina kolem Matthewa Murphyho rozjela vystoupení podporující novou desku "Glitterbug" ještě stále čerstvou hitovkou "Your Body Is A Weapon", chytali se skoro všichni. A bez dlouhých řečí se servírovaly i další pecky: "Jump Into The Fog", "Greek Tragedy", "Be Your Shadow", "1996", "Kill The Director", provzdušněná "Give Me A Try", vlažněji přijatá "Headspace" i strhující jízda jménem "Techno Fan". Sborový zpěv, výskoky, tanec, mosh pit a na závěr samozřejmě "Let's Dance To Joy Division". Kdo na konci nevykašlával prach, neužil si to na sto procent. Jediné, co chybělo byla vlastně jen balada "Anti-D". Tak třeba na podzim v Praze.

Z dalších kapel potěšili i opoždění, ale na debut "HDP" vzpomínající Prago Union, milé synthpopové překvapení čekalo na fanoušky CHVRCHES, Years & Years či The Naked And Famous v podobě lehoučce znějících Fickle Friends a poměrně ucházející byli i sobotní indie-rockeři Pool. Vypsaná fiXa odehrála svůj standard, mile překvapili i bezprostřední pop-punkoví vtipálci z Rybiček 48. To rostoucí rakouská senzace Bilderbuch nějaké přehnané ovace nevyvolávala. Urban beaty, funky riffy, falzety, zlaté kalhoty, autotune a recese nejen v podobě popěvku oslavující bublinkové limonády by možná strhla víc, to by ale nesměla začínat až po Kensington.

Kensigton... co víc k nim ještě říct a zároveň neopakovat už jednou sepsané dojmy z omračujícího lednového koncertu v Praze? Že vás způsob, jakým hrají, v jednu chvíli totálně zavrtá do země a o moment později vás donutí skákat a řvát, co jen tělo dovolí? Že to množství hitů, které ukrývá jejich poslední, desítková deska "Rivals" by vystačilo na kariéru deseti podobným kapelám, jako jsou oni? Že jeden jejich koncert hravě strčí do kapsy vystoupení Foals, The Maccabees i Two Door Cinema Club dohromady?

Kensington, to je prostě indie-rocková drtička. Drtička, která vás rozseká na cucky a vy za to budete ještě vděční. Tolik chytlavých riffů, okouzlujících melodií a velkých sing-a-long refrénů má z dnešních kapel jen málokdo. A oni to všechno dokážou odehrát se stejnou lehkostí a samozřejmostí, s jakou ještě před koncertem skákali šipky do vody. Oproti Praze byli navíc ještě daleko pozitivněji naladění, takže když během omamného inferna "Little Light" zvedli někteří posluchači místo mobilů zapalovače, zpěvák Eloi Youssef laškovně zažertoval "Mmm, oldchool! I like your style!".

Utrechtská čtveřice u nás bývá v propagačních materiálech často označována jako "ta slavná kapela z Nizozemska, co zní trochu jako Kings Of Leon". A možná by vás mohlo zajímat, že se autor tohoto textu vydal po naprosto bombastickém setu zjistit za jedním ze členů jejich týmu, jak to s tou slávou doma vlastně mají a jestli to náhodou není trošku přibarvené. Takže aby bylo jasno - Kensington jsou v Nizozemsku absolutní megahvězdy. Stadion o kapacitě čtyřiatřiceti tisíc diváků (tj. v podstatě dvakrát větší kapacita, než jakou má O2 arena v Praze) vyprodali během pár dní. Dvakrát.

To při přibližném srovnání kupní síly znamená, že jsou tam schopni prodat tolik lístků, co u nás Kabát na Vypichu nebo Lucie po svém comebacku. A to přitom nehrají žádné primitivní hulákance o tom, jak jsou denně vožralí, ale chytrý indie-rock, který se podle zpovídaného člena týmu začíná slibně rozjíždět i v Belgii a Německu. Také vás ty kulturní rozdíly mezi námi a našimi nedalekými sousedy nepřestávají překvapovat?

Abychom to ale nějak shrnuli a uzavřeli, tak Kensington opět naprosto jednoznačně vládli a jestli si i vy chcete užít stadiónovou kapelu v klubu a zjistit, proč se na ně ze všech stran snáší jen samá adorace, příležitost budete mít opět v Rock Café a to už 4. listopadu.

A Fingers Up? Ten si za celý víkend zaslouží nejen obrovské poděkování za bezproblémovou organizaci a špičkový servis, ale také šíření dobrého jména dále a naše jednoznačné doporučení, protože při jeho velikosti a ceně vstupného je k nevíře, že na něj letos přijelo tak málo lidí. Přitom areál by pojal dost možná i trojnásobek návštěvníků, kteří by z něj mohli odjíždět tak spokojení jako my. Když je totiž tím jediným problémem, který vás za celou dobu vytočí, zjištění, že v sobotu jsou toalety a sprchy zpoplatněné, zatímco v pátek bylo vše zadarmo, svědčí to o tom, že organizační tým odvedl sakra dobrou práci.