Bývá dobrým zvykem, samozřejmě mimo početnou obec jejích fanoušků, dělat si z Natalie Oreiro srandu (ne že bych byl výjimka...). Hlášky, že je populární jen v Argentině a v Česku, či že prodej jejích desek je založen na frekvenci opakování telenovely "Divoký anděl", se sice částečně zakládají na pravdě, ale všichni, kdo se posmívají její hudební kariéře, by asi měli zvolnit. Její nové album "Turmalina" je totiž až nečekaně dobré.

Natalia Oreira holt asi roste i v hudební sféře, takže od "Turmaliny" nemůžete čekat až tak plytký a stejný pop, jaký ji proslavil. Zatímco první dvě alba se vezla na vlně běžného latinskoamerického popu s mnoha perkusemi a sluncem v každém tónu, novinku bych klidně neváhal označit jako rockovou nahrávku, i když samozřejmě ne po celou hrací dobu. Téměř polovina desky ale rocková skutečně je - takové "No Soporto", "Que Digan Lo Que Quieran", "Cayendo" či má nejoblíbenější "No Va Mas" jsou vždy postaveny na úderném kytarovém riffu, který je tlačí s velkým drajvem kupředu. Naprosto bez legrace je třeba začít Natalii Oreiro brát vážně, protože dovedete si představit třeba Ivetu Bartošovou, že by se postavila před rockovou kapelu? U slečny Oreirové její přerod v rockovější dračici proběhl naprosto bez problémů. Nejde samozřejmě jen o kytarovější zvuk, zdá se mi, že i melodie a refrény jsou vynalézavější a přitom chytlavější.

Album se ale pochopitelně neveze v jedné poloze, "Canto Canto" je typickým představitelem latinskoamerického popu, "Cuesta Arriba, Cuesta Abajo" je zase titulní skladbou z nové telenovely "Kachorra", takže zní patřičně rádiově, ale stále hodně pohodově. Dost příjemným šokem je i písnička "Pasion Celeste", která je duetem s nějakým mužem (ve španělsky psaném booletu jsem jeho jméno bohužel neodhalil), přičemž se poloakustická latina mění v podivně rapovaný guláš, ohraničený sborovým refrénem.

Není ale každý den májový večer, a tak mám k "Turmalině" i několik důrazných výhrad. Předně bych se obešel bez trojice nepříliš povedených pomalých skladeb, které po našlápnutých vypalovačkách zní jako plácnutí do vody a působí jako facka mezi oči. Nuda, nuda a ještě jednou nuda. Snad jen závěrečná "Mar", kterou složila i otextovala samotná Natalia, je docela vkusná, ale další dvě měly radši zůstat přede dveřmi studia. Nepotěší ani skutečnost, že Natalia není zrovna excelentní zpěvačka a občas ze sebe některé pasáže vyloženě tlačí, ale v podobném popu to není až takový problém. Další výtky směřují spíše k bookletu - je sice fajn, že obsahuje komix se zpěvačkou v hlavní roli, ale učit se španělsky kvůli tomu nebudu. A vůbec nejvíce se mě dotkla skutečnost, že po těch desetitisících prodaných deskách v naší republice Natalie českých fanouškům "pěkuje". Ještěže se její poděkování neskládá z více slov.

Nové album Natalie Oreiro nepřínáší nic neslyšeného, ale narozdíl od mnoha svých kolegů a kolegyň je v jejím zvuku patrný velmi výrazný posun, který se navíc nese k hodně zajímavému popu. "Turmalina" tak až na nepovedené balady obsahuje spoustu výborných písniček, které by bez znalosti, kdože mu to zpívá, snesl i leckterý rocker. Jenže je zpívá Natalia Oreiro. Takže se deska do ruky dostane stejně jen jejím fanouškům, kterým je jedno, co zpívá, ale ostatní díky jejímu statutu hvězdy telenovely zajímat nebude. Což je docela škoda.