Glenn Danzig, vůdčí osoba kapely Danzig (předtím také v Misfits či Samhain) patřil těm, kteří uměli navázat na odkaz Black Sabbath a přispěl svým malým dílem ke zpestření hardrocku, především třetí deska "How The Gods Kill" z roku 1992 byla zralým dílem, kromě zajímavých hudebních zvratů nebylo pochyb o svébytném vokálu. Proč ten minulý čas? Když na pátém albu "Blackacidevil" v roce 96 přišel se změnou stylu, deska byla hodně industriální, klasičtí fanouškové nebyli vůbec nadšeni, ale aspoň se pokusil o úkrok stranou. Kdyby neutopil svůj kvalitní vokál ve zkreslení vokodéru, mohla být deska ještě zajímavější. Po neúspěchu se na šesté desce "Satan's Child" vrátil ke svým pomalejším skladbám, hutným riffům kytary, tíživé atmosféře, pocit častého opakování sama sebe se ještě dařilo zahnat občasným využitím postupů z předchozí desky.

Ale na novince je hůř. Kromě starého známého bubeníka Joeyho C. dvě nové tváře muziku neoživily. Není divu, když si Danzig obstaral hudbu a produkci sám. Už úvodní instrumentální nástupní skladbička je ukázkou bezradnosti a další dvě skladby, včetně singlu "Wicked Pussycat", se taky nijak zvlášť do paměti neotisknou, singl je v refrénu až příliš ozzyovský, vokál utopený. To čtvrtá "God Of Light" s úderným riffem připomíná staré časy v dobrém, i když invenčně nejde o žádnou pecku. Ale to je vše, Danzig ředí "svůj" model víc a víc (taková pomalá-s-tvrdým refrénem "Dead Inside" je velká sebekopie), skladby splývají. Co zarazí, je často nevýrazný, jakoby utopený vokál.

A k negativnímu dojmu z desky se přidává image. Danzig byl vždy temný, rádoby satanistické odkazy se objevovaly víc než často, ostatně už obal ke třetí desce od H.R. Gigera (autora postavy Vetřelce) nebo název druhé desky podobný novince, rozhodně veselé myšlenky nevyvolával. Proti gustu žádný dišputát, ale to S&M zaměření obalu a hlavně výraz členů kapely působí opravdu legračně. A když zjistíte, co je oficiální stránkou kapely (s nabídkou erotických kreseb a tetování), nabízí se myšlenka, jestli by neměl Glenn zkusit skládat muziku pro pornofilmy či odpadové horory. Nejde o prudérnost, tohle je prostě jen trochu směšné. A bohužel i kvalita textů odpovídá grafickému ztvárnění, působí spíš jako hloupé satanistické průpovídky (takové "kiss the skull" nebo název, ale třeba to kluci myslí jako legraci).

Tahle deska se prostě moc nepovedla, skalní fanoušek bude jistě spokojen, ale ostatním doporučuji si poslechnout starší tvorbu Danziga, protože tahle studánka už je vypitá, z té se rock nijak neoživí. I když vlastně to možná není cílem Danziga, ten si spíš potrpí na mrtvé.