Úvodem je třeba dodat, že navzdory komerčnímu úspěchu ale Mumford & Sons nikdy neměli kdovíjak nadšené recenze. A ani "Wilder Mind" na tom není jinak. Proměnil se alespoň zvuk, se kterým na novince přicházejí. Vůbec poprvé se kapela oprostila od banja, zdvojené basy a kopáku umístěného pod frontmanovým mikrofonem, vytáhla si z koutku úst přežvýkané stéblo trávy, a jak obal napovídá, z přírody se vydala do nočního velkoměsta.

Posluchači zvyklí na vzdušné country a lehkost folku se tak tentokrát musí smířit s tím, že z obdivovatelů Foo Fighters, Alabama Shakes i Kanye Westa je rocková kapela. Verva, s jakou hrají, jim sice zůstala, a tak se špatných koncertů bát nemusíme, veškerá vášeň už ale směřuje do elektrických kytar, plnohodnotných bicích a v omezené míře i do synťáků a piána.

Problém však netkví ve změně zvuku. Naopak - za odvahu dále se vyvíjet si formace rozhodně zaslouží plusové body. Potíž je v tom, že stejně jako řada jiných experimentujících kolegů (namátkou třeba elektronický Lauri z The Rasmus, rocker Lil Wayne nebo rastaman Snoop Dogg) potvrdili, že v novém žánru nejsou doma a že se kolegům v jejich novém působišti ani zdaleka nevyrovnají. Chybí nápady, variabilní aranže, pestřejší výrazový rejstřík i silné melodie.

Marcus Mumford a spol. na novince nabízejí dvanáct písniček. A všechny jsou více či méně postavené na tomtéž principu - pomalý, až těžkopádný začátek a velká gradace v závěru. To není zrovna neotřelý přístup. A jelikož stále posloucháte téměř totéž, zdá se osmačtyřicet minut celkové stopáže alba až přespříliš.

Povedené a vyčnívající kousky tam však přesto najdete. Naléhavé singly "Believe" a "The Wolf" se zcela jistě stanou pevnou součástí koncertních setlistů a za pozornost určitě stojí i klidnější titulní skladba nebo na perkusích postavená "Just Smoke". Stejně tak lze zatleskat i melancholické písni "Monster", která hrátkami se steel kytarou připomene bluesovější tvář Kings Of Leon.

Textově se však jedná jen o jakýsi derivát "Ghost Stories" od Coldplay. Pravda, rozchodové téma je sice vděčné, ale pokud se dokolečka jedná jen o vzájemné obviňování, depresi a sentiment, z nějž se kapela otřepe až v závěrečné "Hot Gates", kde si konečně přizná, že je třeba jít dál, nelze je za to chválit stejně jako jejich slavnější kolegy, kteří tuto oblast dokázali okouzlujícím způsobem zmapovat od začátku do konce.

Vypíchnout z desky konkrétní klady nebo zápory je vůbec docela problém. Je to totiž přesně to album, které není tak špatné, aby si zasloužilo pranýřování, ale zároveň na něm není mnoho věcí, které by se daly chválit. Všechno je prostě takové... normální. Obyčejné. Nevyčnívající.

A tak je třeba si úplně otevřeně položit otázku, zda byste jej poslouchali, kdyby se na něm neskvěl nápis Mumford & Sons - té velké zahraniční kapely, která vyprodává stadiony, ale někoho úplně jiného, širšímu publiku neznámého. A pak si také přiznat, že důvodů, proč se k němu vracet, opravdu není mnoho. Ono totiž vážně nevadí, že "Wilder Mind" je rocková deska. Vadí, že to není skvělá rocková deska.