Marina And The Diamonds není ve vlastní produkci žádný nováček - skládala si už své první demonahrávky a texty si zásadně píše sama. Po dvou vcelku úspěšných albech bylo tedy načase popustit uzdu o trochu více. Na "FROOT" se kromě ní autorsky podílel už pouze producent David Kosten. Komornost týmu však desce výrazně přidala na ucelenosti.

Zaujme už úvodní skladba "Happy", která je Marininou ódou na radost. Paradoxně je ale všelijaká, jen ne radostná. Jedná se o dojemnou pianovou ukolébavku o hledání štěstí v sobě samém doprovázenou andělsky syrovými vokály. Oproti zvyklostem v její tvorbě se navíc nedrží po celou délku v jedné rovině, ale příjemně graduje do velkého finále.

Za zmínku rozhodně stojí také titulní singl. Hudební mix písně inspirovaly osmdesátkové disco a arkádové hry a funguje to překvapivě dobře. Marina v ní tvrdí, že její větve jsou těžké a kypré. A ony mají vážně co nabídnout. Jejich ovoce je vyzrálé a barevné, stejně jako skladba "Froot".

Při psaní "Blue" si autoři zřejmě řekli, že vezmou "Happy" a prostě ji obrátí naruby. Divoká produkce zde kontrastuje s výpovědí o nešťastném vztahu a touze po něčem lepším. Líbivá melodie "Gimme love, gimme dreams, gimme a good a self-esteem" jako by byla vytažena ze vzorové ukázky učebnice singlového materiálu. Protože jí dle vlastních slov ale "nejde o pozici v žebříčcích", vydala zpěvačka raději jako singl "Forget" - nadměrně chytlavou a dunivou záležitost s jednoslovným refrénem. Počkat, Marino, tady něco nesedí!

Pomalejších písní na desce není ani málo, ani hodně, a nenásilně se prolínají s hlubokým beatem bubnů Jasona Coopera z kapely The Cure, který nahrál bicí na všech skladbách. Ať už se jedná o lamentaci špinavého klenotu "Solitaire" nebo stýskání po staré lásce ve "Weeds", vždy je akorát tak dostatek času se zasnít a zároveň neusnout, než člověka opět nakopne následující tvrdší vypalovačka a celou kapitolu uzavře "Immortal" s pozitivní zprávou, že všichni zemřeme.

Na albu se také v několika případech kromě Marinina života odráží i její sociální kritika. V "Better Than That" se vyjadřuje k užívání vlastního těla pro kariérní postup, v "Savages" zase k brutální zvířecí nátuře lidstva. Zároveň deska obsahuje i první Marininu skladbu, která si kdy vysloužila nálepku explicit za použití silných slov. Nejspíše jí něco opravdu leží v žaludku.

Textově dostála Marina And The Diamonds pověsti své obchodní značky jen částečně - vyhýbá se typickým klišé populární hudby. Například frekvenci různých alternativ slovíčka "baby“ jen lehce přes jednu za píseň (s výjimkou "Weeds") lze považovat za úctyhodnou. Zdravíme Britney. Nelze však popřít, že za ta léta poněkud se psaním zlenivěla. Kromě toho, že na pro celé album napsala jen čtrnáct skladeb, ze kterých pak vybírala, se v nich až podezřele často objevují jednodušší pasáže. Vezměme v potaz třeba již zmíněný refrén "Forge-e-e-eet" nebo kvílivý nářek "Yeah, uh oh, ooh, yeah" v "I’m A Ruin". Jazyk, který Diamandis používá, je stále stejně přímočarý, zato úsměvnější a libozvučnější než kdy dříve a dovoluje jí udávat melodie písní spíše vlastním hlasem než instrumentálem.

"FROOT" je autorsky velice silnou deskou. Má v sobě něco z obou předchůdců a zároveň je úplně jiná. Najdeme na ní chytlavé paralely k hitovkám "Primadonna" nebo "How To Be A Heartbreaker" a zároveň umírněné balady.Snad jen milovníkům svižnějších melodií může vadit, že se celý materiál trochu táhne.

Marina And The Diamonds dala do novinky skutečně kus sebe, jen občas trochu neví, co chce - v jednu chvíli touží být sama, v druhou zas teskní po minulosti nebo chce rovnou úplně všechno. Rychlá píseň střídá pomalou. Jeden kontrast za druhým. Možná je to tím, že se inspirovala delším obdobím svého života, možná jen ještě neví, kam vlastně patří. Kariérně ale udělala obrovský krok správným směrem, což dokazuje nejen nečekaný úspěch na zaoceánském trhu. Teď už nezbývá než čekat, jestli si na slíbené reedici, na které už začala pracovat, utřídí myšlenky. Možná by to ale byla škoda, vždyť tahle rozháranost jí tolik sluší.