Vystoupení Ewy Farne v pražské Retro Music Hall se konalo 8. září 2014. Nové album "Leporelo" se objevilo na pultech prodejen až dva měsíce poté, přesto si Farna už tehdy troufla představit hned několik publiku neznámých skladeb. "S trémou kamarádka nejsem, ale dneska ji mám a velkou. Texty některých písní se dopisovaly ještě předevčírem a mám pocit, že je vůbec neumím," řekla v rozhovoru, který je jedním z bonusů DVD, průvodkyni večerem Kláře Vytiskové. Obavy tohoto typu byly nakonec zcela liché.

Koncerty akustického ražení předvedou umělce v plné nahotě se všemi přednostmi i nedostatky. Interpretka s polskými kořeny tak jasně ukázala, že už je nyní komplexní zpěvačkou (vzpomínáte na její fenomenální výkony s "I Will Always Love You" při Superstar nebo "Poctou Karlu Gottovi" na Cenách Anděl 2013?), která si dokáže hrát s náladami přearanžovaných skladeb, není jednotvárná, ví, kdy má přitlačit na pilu, kdy naopak ubrat. Dokáže být vkusně jemná i naopak energická, což v rámci tohoto programu připomíná bublající vroucí vodu pod pokličkou hrnce.

Ewa Farna je atraktivní ženou krev a mlíko, která si dokáže udělat legraci sama ze sebe a nebere se příliš vážně. Neustálé narážky na svou postavu bere na první pohled s nadhledem ("Omlouvám se, že jsem k vám byla teď celou dobu otočená zadkem, ale stejně se o ničem jiném teď nemluví," prohlásila například) a představy o celebritě svým upřímným chováním a přirozeností moc nenaplňuje, i když by ji možná její mentor Lešek Wronka do této role rád napasoval. Farna je živel, nestydí se za své názory, nebojí se vyjadřovat své city. Jasně je to vidět v závěru koncertu, kdy dojatá upřímně děkuje obecenstvu.

Mezi ní a kytaristou Martinem Chobotem to otevřeně na pódiu jiskří a je vidět, že Ewa má mimo své energické polohy ráda i tu vyklidněnou, pohodovou. Co se týče pěvecké stránky, není co vytknout, kapela šlape na výbornou, aranže Jana Steindörfera fungují a chemie mezi zpěvačkou a kapelou na pódiu stejně tak. Z každého pohybu zpěvačky i z každého tónu je cítit, jak ji muzika velmi baví a naplňuje. Jak má ráda kontakt s publikem a nesnáší přetvářku, která je pro dnešní showbusiness tak typická.

V malém prostoru Retra není možnost vymýšlet nějaké kameramanské a režisérské majstrštyky, ostatně formát programu si to ani nežádá, proto je obrazový doprovod na DVD klidným průvodcem koncertu. Režisér David Beránek odvedl svou práci dobře a i zvuk je díky Milanu Cimfemu ze studia Sono v naprostém pořádku.

Mnohem horší je to však s tím, co Ewa Farna zpívá. Na jednu stranu lze kvitovat s povděkem, že se snaží stále více sázet na svůj vlastní materiál, psát texty a ukázat se fanouškům taková, jaká je. Jenomže oproti prvním dvěma deskám mizí z její muziky jistá lehkost, určitá naivita (nezaměňovat s tupými dětskými popěvky). Rezervovanost vůči prvotině, ze které hraje už jen největší hit "Měls mě vůbec rád" a slabou píseň "Nebojím se", je až příliš okatá a dost možná trochu na škodu. Proč třeba zanevřela na písničky "Zapadlej krám" nebo "Bez tebe to zkouším", ví jen ona sama.

Lehkost otvíráku "La la laj" by jistě dobře doplnila i neméně povedená "Tenkrát", ale místo toho je tu vata nové desky, skladba "Náhle". Sousední "Toxique Girls" je zase spíš hitovka zralá na pořádnou pařbu než skladba, která se hodí k akustickým večerům třeba u táboráku. Hosté Klára Vytisková (moderátorka koncertu a partnerka v duetu "Toxique Girls") a beatboxer en.dru jsou příjemným zpestřením programu, stejně jako sboristky Jana Rybníčková aka Yanna a Karolína Tothová.

Živák "G2 Acoustic Stage" jasně odhaluje přednosti i rezervy Ewy Farne: stále více se rozevírající nůžky mezi přednesem a obsahem. Má na čem pracovat, ve svém věku ale stále ještě disponuje spoustou času a bylo by naivní myslet si, že už dosáhla svého vrcholu. Uvidíme, kam se vydá dál. V Polsku ji nyní čeká vydání jazzového alba se stejnými aranžemi, jaké zazněly na tomto akustickém koncertě. Byla by ale škoda, kdyby zmizela z velkých pódií nadobro.