James Bay se narodil 4. srpna 1990 do hudební rodiny. Máma se věnovala soulu, táta hrál v lokální rock'n'rollové kapele a malý Jamie si na VH1 sjížděl záznamy koncertů Michaela Jacksona a Bruce Springsteena. Celoživotní fascinace jejich schopnostmi jej po absolvování chlapecké školy v domovském Hittchinu zavedla ke studiím moderní hudby na Brightonském institutu.

A jelikož britský nováček chtěl hrát vlastní písničky v podstatě od doby, co začal pořádně vnímat svět kolem sebe, bylo jen otázkou času, než se po několika angažmá v místních kapelách nevalných kvalit poradil se svým egem a došlo mu, že chce vystupovat sám za sebe. Nějakou dobu se věnoval hraní na open mic akcích, své písničky umisťoval za stále rostoucího úspěchu na internet a netrvalo dlouho a už byl na svém prvním americké turné. Abyste si ale nemysleli, že tehdy se to všechno zlomilo, je třeba dodat, že zastávky v Seattlu, San Franciscu či Los Angeles navštěvovalo kolem dvaceti lidí.

Průlom nastal až tehdy, jakmile se na třetím vydaném EP objevila skladba "Hold Back The River". Díky ní ambiciózního umělce s nezpochybnitelnými autorskými schopnostmi zaregistrovali hledači talentů z BBC a přiřkli mu cenu Critics‘ Choice, kterou před ním vyhrály dnes velmi dobře známé dámy Adele, Jessie J či Emeli Sandé. Zda se jejich komerčnímu úspěchu Bay přiblíží, už v tuto chvíli není otázkou ke zvážení. Masivní mediální podpora a společné turné s Taylor Swift a Vance Joyem z toho činí takřka jistotu. A napomůže tomu i debut.

"Chaos And The Calm" je od úvodní "Craving" až po závěrečnou "Incomplete" příkladem desky, která může být komerčně megaúspěšná. Jsou na ní snadno přístupné pop-rockové písničky o lásce, jejichž rádiový formát a zpěvné, místy až stadiónové refrény si mohou najít své posluchače prakticky kdekoliv na zeměkouli. Polo-balada "Hold Back The River" tak ani náhodou nemusí být jediným Bayovým hitem. Úplně stejného úspěchu se může dočkat třeba na klavíru a steel kytaře postavená "If You Ever Want To Be In Love", tamburínou zdobená svižná pecka "Best Fake Smile", kytarovým riffem jak od Kings Of Leon podpořená "Get Out While You Can" (produkce Jacquire Kinga a nahrávání v Nashvillu se holt muselo někde projevit) nebo cokoliv dalšího.

Nejsilnější část nahrávky však spočívá v baladách. V rozmáchlé "Move Together" se smyčci a mužskými sbory v pozadí zpěvák krásně pracuje s hlasem, singlová "Let It Go" zase sbírá body za soulový, něžně klenutý refrén. Patosu se však Bay vyhne až během gradující "Scars". Umělec, jehož prvním koupeným singlem byl Eminemův "The Real Slim Shady", v rozhovorech sám uvádí, že ji na rozdíl od ostatních písniček psal s přestávkami několik let a vytříbený skladatelský um je na ní opravdu znát.

Jedním dechem je ale třeba dodat, že James Bay skutečně nevymýšlí absolutně nic nového nebo dříve neslyšeného. Naopak - jeho recyklace hudebních postupů, které v rádiích fungovaly zejména v devadesátých letech, je natolik očividná, že z něj činí v podstatě vykradače svých vzorů. V rychlejších skladbách je evidentní vliv Bruce Springsteena, v těch pomalejších zase snaha napodobit úspěch Eda Sheerana. Svébytnost a vlastní přidanou hodnotu byste však u interpreta, který obdivuje Rolling Stones, Aerosmith, Stevie Ray Vaugna , Boba Dylana či Jamie Woona, hledali marně.

Leckdo by tak mohl oprávněně tvrdit, že pokud má být James Bay největším objevem letošního roku, pak se v hudbě nestalo vůbec nic převratného. A pravdou je, že od člověka, kolem kterého létají nálepky jako talent, objev nebo hvězda budoucnosti, by alespoň trocha progrese a snahy posunout věci dále neškodila. Milovník klobouků se tak sice díky slušně napsaným písničkám a mediální masírce globální hvězdou postupně stane, ale minimálně v případě debutu to z uměleckého hlediska na nějaké přehnané aplaudování vestoje zatím nevypadá.