Formaci Jungle je, jak už její název napovídá, těžké zařadit do škatulek. Sedmero muzikantů, z nichž nejdůležitější je dvojice producentů, multiinstrumentalistů a zpěváků Josh Lloyd-Watson a Tom McFarland (alias J a T) do své hudby pumpuje vlivy prakticky odkudkoliv. Soul, funk, elektronika, indie, r’n’b, špetka hip hopu... Stačí si jen vybrat. Ale ač by se mohlo zdát, že Jungle tvoří svébytný a originální zvuk, není to tak. Tu najdete podobnost s Alt-J, onde se objeví odkazy na stále respektovanější THEESatisfaction a místy si vzpomenete i na OutKast nebo poslední desku Daft Punk. Starším čtenářům se při poslechu jejich hudby jistě vybaví i Earth, Wind & Fire, George Clinton nebo dokonce Bee Gees.

Zdrojů k čerpání inspirace je zkrátka mnoho, a byť to pro většinu čitatelů asi bude na první pohled podivné přirovnání, zážitek z jejich živého vystoupení se asi nejvíce blíží tomu, který si odnesete z koncertu Rudimental. Ti se sice věnují spíše rádiově snesitelnému drum’n’bassu než funku, ale stejně jako v jejich případě, i u Jungle platí, že jejich hudba je v živém podání mnohem bohatší než z CD a dostatek muzikantů i živých nástrojů jí dává mnohem organičtější charakter.

I proto nebylo překvapením, že jakmile se sedmero hudebníků čtyři minuty před půl desátou konečně vynořilo ze zákulisí a do skvěle nazvučeného a téměř vyprodaného Lucerna Music Baru spustilo první kousek "Platoon", dav přihlížejících se v bocích rozhoupal prakticky okamžitě.

Před blikajícím a barvy měnícím nápisem s logem kapely byste si coby muzikant připadali jako v hračkářství. Skupina se kromě tradičních propriet, jako jsou kytara, basa nebo bicí, hodně soustředila také na perkuse a postavy ústřední dvojice frontmanů byly schované za klávesami a řadou elektronických krabiček. K tomu si přičtěte rumba koule, tamburínu, zvonkohru z lahví Coca-Coly a spoustu dalších drobných serepetiček a máte zhruba představu, o co všechno byste na drobném jevišti zakopli. Žádný div, že se nikdo z účinkujících nevzdaloval od svého nástroje, a nepočítáme-li snahu o mexickou vlnu a pár zdvořilostních frází o tom, že u nás Jungle ještě nehráli, nějakou zvláštní komunikaci typu high five s diváky muzikanti raději nepěstovali.

To však neznamená, že by šlo o špatný koncert. Jungle v Praze odehráli kompletní první desku a byla to právě rudě nasvícená "The Heat", která se postarala o pořádné rozdrcení ledů a první nenásilnou výzvu k tanci. Obdivovatelé Damona Albarna a Arcade Fire sice takto energických písní nemají mnoho, ale kdykoliv se sálem některá z nich rozezněla, nestačili jste se divit, jak všichni ti hipsteři s plnovousy náhle dokážou kroutit zadkem.

Tribálně znějící, skoro až šamanské perkuse se ve spolupráci se sjednocenými falzety kvarteta zpěváků staraly o vynikající zábavu. Ať už klubem duněla funky hymna "Lucky I Got What I Want" nebo přemýšlivější "Accelerate", člověka to, samozřejmě kromě tance samotného, nutilo i k přemýšlení, jak je možné, že po nich nesáhl některý z našich velkých festivalů. Jak publikum Colours of Ostrava, tak třeba to na Rock for People by je za takhle zábavnou show vynášelo do nebes.

Závěrečné minuty sotva hodinového koncertu patřily singlům "Time" a hlavně jejich vůbec nejpovedenějšímu kousku "Busy Earnin'", který dobře znají jak hráči FIFA 15, tak fanoušci oceňovaných závodů Forza Horizon 2. Hlavně ji však bylo slyšet také ve slibně se rozjíždějící adventuře Tales From The Borderlands od Telltale Games, v níž obstarává roli titulní skladby. Těžko soudit, kolik z přítomných znalo Jungle právě díky těmto hrám, ale o tom, že se "Busy Earnin'" dočkala největšího ohlasu z celého večera, nebylo žádných pochyb.

Jungle v Lucerna Music Baru potvrdili, že naživo bez problému obstojí, a pořádající agentuře Fource Entertainment patří velký dík za to, že je k nám dovezla ještě v době, kdy je jejich euforická hudba ve světě žádaná. Zvláště potěšující bylo i zjištění, že ačkoliv soul a funk dlouhodobě nepatří k žánrům, které by v našich končinách patřily k nejnavštěvovanějším, v poslední době se jim i díky jejich momentální renesanci daří natolik, že v Lucerna Music Baru nebylo k hnutí. Proto nezbývá než si položit jedinou logickou otázku: Na koho se můžeme těšit příště?