Rumer před pěti lety slavila úspěch po celém světě a především pak v Británii, k nám její soul výrazněji nedorazil. Druhou deskou se už lehce ztratila z povědomí a nyní přichází s třetím albem "Into Colour". To sice její slávu asi nerestartuje, ale neznamená to, že by nestálo za pozornost.
Britská zpěvačka narozená v Pákistánu Sarah Joyce, která si říká
Rumer, svým platinovým debutem "Season Of My Soul" z roku 2010 dobyla nejen zemi za Kanálem, ale dařilo se jí i v jiných částech světa, včetně některých evropských zemí nebo Austrálie a Nového Zélandu. Druhou deskou "Boys Don't Cry" poskládala z převzatých písní svých starších mužských kolegů, ale ta už tolik netáhla. V listopadu vydala v Británii a Irsku své třetí album "Into Colour", které nyní přistálo i v dalších částech světa.
Pokud byste se zaposlouchali pouze do první písničky "Dangerous" a z ní posuzovali celé album, byli byste úplně mimo. Tahle tanečně laděná a neskutečně povedená písnička je totiž na celé desce ukázkovým solitérem. Pochopitelně je i ona laděná do soulové podoby, ale ty, co následují, jsou už o mnoho klidnější. "Dangerous" vás roztančí už s prvními tóny a vůbec vám nepřijde, že Rumer v ní zpívá o tom, že je nebezpečné se zamilovat, protože nad sebou nechce ztratit kontrolu.
Po pravdě řečeno, "Into Colour" jako celek není ničím extra výjimečná. Kupříkladu mu schází originalita. Jako by se Rumer ani moc nechtěla tajit obdivem k sedmdesátkovému soulu a neustálému přirovnávání ke Karen Carpenter, takže tomu na této desce podléhá celkem ráda a pohodlně. Společně se svým manželem Robem Shirakbarim, který v minulosti pracoval coby aranžér a vedoucí orchestru Burta Bucharacha a
Dionne Warwick, pro tuto desku napsali deset písniček, a jak jsem již předeslal, devět z nich je pomalých. Na jednu stranu to může být nuda a v první chvíli i je, ale když se zaposloucháte, zjistíte, že to až tak hrozné přece jen není.
"Into Colour" přesně vystihuje její obal. Ty mírně zastřené barvy najdete i v hudební podobě. Rumer je překryla velmi něžným a poklidným projevem, u nějž je ale patrné, že jí takto aktuálně přirostl k srdci. Její zpěv na téhle desce je něco tak nenásilného a poetického, co už jen tak nenajdete. Vzdáleným způsobem připomíná styl
Shelby Lynne na "Just A Little Lovin'", ačkoli i ta je znatelně expresivnější. Přesto dokáže mít i značnou hloubku a obrovskou duši.
Soul Rumer je tak trochu ze staré školy i hudebním doprovodem, který je postavený na velkém orchestru. S ním je ale zpěvačka dokonale vyvážená a sladěná, takže vyniknou naprosto bezchybné a bohaté smyčcové party a umírněné dechy, které ani jednou jedinkrát nepřehrají ji samotnou. Navíc zmíněný orchestrální doprovod prošel velmi citlivým masteringem, takže celé desce nechybí skvělý dynamický rozsah na úrovni deseti decibelů, což si krásně uvědomíte díky malebnosti výsledného zvuku, separaci jednotlivých nástrojů, velmi příjemných detailech a především zřetelnosti samotné zpěvačky. I díky tomu je poslech alba tak uklidňující záležitostí.
"Into Colour" není ničím přelomovým, neobjevuje nové možnosti, směry, míchání stylů, ani nebude kandidovat na album roku. Kopíruje to, co už tu bylo před čtyřiceti lety a za nic se při tom neschovává. Ona je to pouze deska, která se setsakramentsky dobře poslouchá, pokud jí tedy dáte šanci, aby ze sebe shodila onen mlžný opar a rozvinula něco ze svých barev. Je pak trochu paradoxem, že svým způsobem připomíná černobílé české filmy z první republiky, které také dokázaly vyprávět obyčejné lidské příběhy s neopakovatelnou laskavostí a úsměvem a bez zbytečných komplikací. Pro někoho to bude zoufale málo, pro jiného malý poklad. Můžete si vybrat.