"No Cities To Love" Sleater-Kinney, to je půlhodinová rocková kremace

Americké dívčí trio Sleater-Kinney rozhodně nepatří k mainstreamu, jejich skladby nehrají v rádiích a desky nefigurují v čele prodejních hitparád. Možná vám ani název kapely nic neříká. Dáte-li však jejich comebackové novince šanci, další dny, týdny a měsíce budete pátrat po každé písni, kterou kdy napsaly.

10/10

Sleater-Kinney - No Cities To Love

Vydáno: 20.1.2015
Celkový čas: 32:23

Skladby: Price Tag, Fangless, Surface Envy, No Cities To Love, A New Wave, No Anthems, Gimme Love, Bury Our Friends, Hey Darling, Fade

Vydavatel: Sub Pop

Ohodnoť toto album

Častokrát se stane, že napjatě očekáváte příchod nové desky svého oblíbeného interpreta a po jeho poslechu jste nadšeni, že album naplnilo vaše představy. Míra překvapení a euforie je však daleko větší, objevíte-li interpreta, od kterého nic nečekáte, a přesto přijde s výborným počinem. Novinka dívčí skupiny Sleater-Kinney je příkladem druhé varianty. Jen s tím rozdílem, že slovo výborný je třeba nahradit pojmy jako fantastický, jedinečný, strhující, dokonalý, nezapomenutelný...

A kdo že to ty holky Sleater-Kinney vlastně jsou? Pocházejí z města Olympia ležícího za velkou louží a fungují již od roku 1994, přičemž si mezi lety 2006 až 2014 daly pauzu. Právě v loňském roce své aktivity znovu rozžehly a připravovaly své comebackové album, jehož předchůdce "The Woods" vyšel přesně před deseti lety. Od začátku své kariéry pilují velmi osobitý mix syrového punku a indie rocku. Aktuálně hrají prakticky v původní sestavě (jen bubenice Janet Weiss přišla až v roce 1996). Od té doby vystupují v neměnném tříčlenném složení. Na koncertech je však můžete nyní spatřil i za doprovodu klávesistky Katie Harkin.

Novinka "No Cities To Love" je relativně krátká. Kolik energie, nápadů, muzikantských nuancí, originality, nadhledu, explozivních a nezapomenutelných kytarových riffů, drtivých refrénů či infarktové výbušnosti tahle deska v sobě má, to je věc naprosto nepochopitelná. Jaký šok se dostaví, když si pustíte kapelu s tak zvláštně znějícím názvem, podivným přebalem desky a s minulostí, která nenapovídá, že by mělo jít o výjimečný zážitek (žádné novicky to nejsou, zasloužilé hvězdné veteránky také ne). Zničehonic vám do uší vtrhne lehce disharmonická "Price Tag", znějící jako nějaká zapomenutá kolaborace Iggy Popa s Davidem Bowiem, kterou by jim (možná) nepochcal ani Sid Vicious. Syrové kytary, náznaky sborových vokálů, které se trochu zahleděly v The Residents, a brada jen těžko zůstává na svém místě. Snad jen připojme upozornění, že úvodní píseň ještě patří k těm slabším místům alba, pokud tedy vůbec nějaké takové má.

Následující "Fangless" je již klidnější, ale to řezavé napětí, které mozek tak neúprosně lechtá, zůstává přítomno. Jeden(!) z vrcholů však přichází až s kvartetem "Surface Envy", "No Cities To Love", "A New Wave" a "No Anthems". Přičemž titulní song dovede posluchače až k hudebnímu orgasmu. Co vlastně vyzdvihnout, čím je tenhle floutkovský hit "No Cities To Love" tak odzbrojující? Riffy jak ze zlatých sedmdesátek, které zní pro rockery jako přípravek ke štěstí, tím sladce rebelským zpěvem Corin Tucker, při němž byste jí dokázali slíbit všechny zázraky světa, či tou atmosférou, která působí dojmem, že i vy jste součástí toho songu a text je věnován výhradně vám? Odpovědí je zřejmě kombinace toho všeho. Wow.

Kéž by protagonistky Sleater-Kinney nechaly své posluchače vydechnout. Jenže závěr nahrávky je neméně kvalitní a nabízí další porci nezapomenutelných majstrštyků, které netřeba zvlášť představovat. Album bohužel uteče neúměrně rychle. Tím, že nemá slabých momentů, udrží po celou dobu pozornost a dávkuje do vás postupně porce energie, je najednou konec a započne hluboké ticho. To hezké vždy utíká. Jen ten pocit po poslechu, že lepších rockových desek letošní rok možná nenabídne (spíš jestli vůbec nějakou), není nejradostnější. Naštěstí "No Cities To Love" dokáže zakotvit v přehrávačích na dlouhou dobu. A třeba vydrží až do posluchačova skonu, protože tohle je ta pravá nefalšovaná rocková kremace.

• Album je to naprosto bez slabých songů, perfektn... (Feminista (muž), 09.02.2015 11:37) Reagovat

  Album je to naprosto bez slabých songů, perfektní, s tím souhlasím. Jen proboha, proč hned v první větě článku se píše o dívčím triu??? Už fotka v úvodu napovídá, že to žádné dívky nejsou. A i kdyby, je opravdu nutné takto načínat stať o Sleater-f*cking-Kinney, či jiné kapele, která je prostě tvořena ženami? Copak, například ve článku o Foo Fighters píšete o chlapecké (mužské) skupině? Nemyslím si. Pokud se nepletu, je už rok 2015, tak snad není třeba všude tahat mužská privilegia...
  
  Jen snad ještě doplním. O bezejmenosti Sleater-Kinney opravdu nelze mluvit (viz Riot grrl movement Olympie '94). Dál není třeba rozebírat, příště možná zmínit v textu, aby i ti mladí věděli.
  
  

  • Re: Album je to naprosto bez slabých songů, perfektn... (Peng, 12.02.2015 18:32) Reagovat

    Naprostý souhlas s těmi gender stereotypy. Ještě dumám nad těmi vokály, které se zahleděly v The Residents. Ale srovnávání jablek s hruškama je na MS už asi standard. Prostě se počítá s tím, že ctěný čtěnář neví, nezná...
    
    

  • Re: právo říci.... (Tomáš, 22.02.2015 09:15) Reagovat

    Moc bych prosil autora recenze, aby se rozhodně neřídil názory Feministy(sic!) a psal si jak chce. Je to směšné, kritizovat někoho za to, že si dovolí zmínit, že se mu ta kapela líbí i proto, že v ní hrajou ženský. Poslouchám spousty ženských kapel a muzikantek(L7,PJ H) důvod není jen ten, že jsou ty kapely dobré, ale že ženský přístup k rocku je pochopitelně jiný než mužský. Doufám, že neposlouchám nějakou kapelu jen proto,že je tam hezká holka, ale jestliže se jako heterosexuál nechám okouzlit i jejím sex-appealem, určitě to není nic, za co bych se měl stydět, nebo co bych měl v rámci g.stereotypů skrývat. Je logické, že ženská za mikrofonem na mě působí jinak než muž. Myslím, že informace o tom, že SK jsou ženská kapela je podstatná a naprosto nechápu, proč by se v rámci nějaké PC (p.corectness) neměla zmiňovat. Když už, drahý Femnisto, tak respektuješ práva žen, nech je mluvit samotné, co jim vadí a co ne. Já bych taky nechtěl, aby nelichotivý člávnek o mužích, zvedl ze židle ženu. Připadá mi směšné, že mnohdy něco rozčílí mužského feministu a běžná sebevědomá ženská se nad tím ani nepozastaví. Já bych rád bojoval i za to, aby mohla ženská recenzentka napsat o mužské kapele nejen, že hraje dobře, ale že ji taky zatraceně přitahujou. A stejně taky, aby to mohl napsat muž o ženské kapele, bez zástupu rozhořčených feministů, které to nějakým způsobem uráží!
    
    

• Hm (patras, 09.02.2015 13:58) Reagovat

  Nevím, rozhodně jsou tam výborné songy. Chytlavé, našláplé ale stejně tomu něco chybí. Za mě 7/10, a radši si znovu pustím Deep Fantasy od White Lung (Byt' jim na kytaru hraje kluk)
  
  

• welcome back ladies! (davides212, 09.02.2015 22:11) Reagovat

  „s minulostí, která nenapovídá, že by mělo jít o výjimečný zážitek“. to bych netvrdil. Jejich všechny desky jsou skvěle hodnoceny. Za oceánem mají takřka kultovní status, proto byla čekávání velmi vysoká.
  S hodnocením naprosto souhlasím. Songy No Cities To Love, Surface Envy a Bury Our Friends jsou neuvěřitelné hymny. Price Tag je super otvírák. hravá A New Wave se skvělým refrénem, No Anthems s bicíma jak od Grohla. závěrečná Fade by klidně mohla trvat 10 minut.
  Když jsem je v roce 2006 objevil tak jsem nevěřil, že je ještě někdy uvidím a teď už mám lístek do Berlína :D
  
  

Rozhovory: Martin Čupka - V MØNØDREAM nedělám umělecké kompromisy Martin Čupka, frontman jedné z nejvýraznějších česko-slovenských rockových kapel John Wolfhooker, přichází s novým autorským projektem MØNØDREAM. Otevírá tak zcela novou kapitolu své hudební cesty. S myšlenkou zkusit si vlastní... čtěte zde

Vydáno: 30.12.2025 08:00 v sekci Publicistika | Rozhovory

8/10

Recenze: Trny & Žiletky na desce "Je nutné zabít beránka" přidávají na zlověstnosti Nová studiovka Trnů & Žiletek "Je nutné zabít beránka" přináší hutnou, emotivní a temnou jízdu. Na posluchače nečeká žádný med, ale ten asi nikdo z fanoušků Desedovy práce ani neočekává. Lídr Dark Gamballe znovu posouvá... čtěte zde

Vydáno: 29.12.2025 13:00 v sekci Recenze

8/10

Recenze: Swingující blues-folk olomouckých Alibaba možná zůstává "Furt stejný", ale furt stejně skvělý a svůj Folk může být sofistikovaný i kýčovitý, židličkový, kotlíkářský, může tepat do společenských nešvarů, být zasněný, básnivý i výrazově dutý. V každém případě, ať už použijeme jakékoliv další adjektivum, měl by... čtěte zde

Vydáno: 29.12.2025 00:00 v sekci Recenze

8/10

Recenze: Mutanti i zombíci řádí v rytmu psychobilly na "Mutant Farm" veteránů Green Monster Páté desce domácích psychobilly legend Green Monster vévodí jedovatá zelená barva, která láká na hororovou projížďku farmou mutantů. Vedle ní hrají prim dunivý kontrabas a charakteristický, kousavý vokál lídra a zároveň... čtěte zde

Vydáno: 28.12.2025 14:30 v sekci Recenze

7/10

Recenze: Dream of the Sun zatím ohledávají terén, s "What God Had Taken Once, He Can Always Take Twice" ale debutují slibně Prvotina "What God Had Taken Once, He Can Always Take Twice" představuje pražské Dream of the Sun v okamžiku prvního velkého kroku. Cestu si k němu vybudovali pečlivě a očekávání nastavili poměrně vysoko. Jak to celé dopadlo a proč... čtěte zde

Vydáno: 28.12.2025 08:00 v sekci Recenze