Čekat exhibicionistického podivína by ale bylo mimo - kanadský elektronický objev přelomu prvního a druhého desetiletí probíhajícího tisíciletí se pral s emocemi jen vnitřně. Škubáním těla působil, jako by se potýkal s invazí démonů. Přestože mají texty v projektu TR/ST spíše jen estetickou platnost, stejně do nich vložil zpěvák všechno - jen zřídkakdy se vynořil na hladinu a otevřel oči.

Snadno z toho lze odvodit, že Robertu Alfonsovi při jeho tuzemské premiéře v MeetFactory nezbýval čas odrážet reakce českého publika. Tím, že se rochnil ve vlastní šťávě, nechal vyniknout hranici určující, kde začíná a končí pódium. Příznivcům tak znesnadnil propadnout atmosféře, jež se člověku vybaví při spojení berlínský klubový underground. Fosforeskující neony lampiónů ve tvaru žížaly pročesávající hustou mlhu spolu s nostalgickými synťáky a kvapnými beaty však posluchače rychle zorientovaly - vskutku se nachází v centru slušně rozjeté dekadentní disco-techno party.

Expresivně řečeno si tak středeční noc jel každý to svoje - na pódiu sebou trhal záhadný introvert měnící ženské a mužské hlasové polohy, pod ním víceméně mužský dav, popouštějící uzdu své taneční fantazii. Ten evidentně sestával spíše ze zarytých příznivců - pokud i při hitech jako "Bulbform", "Geryon" nebo "Are We Arc" nevykazoval emoce, po posledním tónu snad každé položky setlistu hlasitě zaburácel. Návštěvník koncertu dánských noisepopařů The Raveonettes, vystupujících na téže půdě o pět dní dříve, lehce sklouzne ke srovnávání obou akcí kvůli diametrálně odlišnému klimatu - přes trojnásobně vyšší účast se dřívější koncert musel spokojit jen s třetinovou odezvou, než jakou byl častován TR/ST.

I proto se na pódium po hodinovém setu vrátil s přídavkem. A zaslouženě pořádným - "Joyland", neuvěřitelně hitová píseň ze stejnojmenného loňského alba, cupovala s pořádně nadsazenými basy vnitřnosti na kousky, což bylo posluchačům očividně po chuti. A stejně neskutečné bylo, že ani tento šlágr nevytrhl klávesistku, co s vysoce vyčesaným vrkočem na temeni a retro šaty jako by vypadla z osmdesátých let, ze sošné pozice, stejně jako nevymazal její otrávený výraz.

Robert Alfons má potenciál patřit k hybatelům klubové scény. Ještě však na sobě musí zapracovat - alespoň částečně se otevřít publiku a volit ty správné kluby, které dovolí atmosféře houstnout a v nichž se publikum neztratí. Pak to bude stoprocentní.