Post-punk, art-rock, psychedelie, indie-rock. Tohle vše si dala do vínku mladá kapela z Calgary, která si říká Viet Cong. Odvážná volba. Oni vlastně zní jako The Jesus And Mary Chain zamlada, i když bez té osmdesátkové divokosti, a mají i něco z Cavevových The Birthday Party, ovšem v daleko umírněnější kultivovanější verzi. Pokud jste si udělali alespoň trochu obrázek, o čemže Viet Cong jsou, více méně to o jejich hudbě říká úplně vše. Přesně takto vyznívá jejich loňské EP "Cassette" i jejich plnohodnotný, byť pouze sedmiskladbový debut "Viet Cong".

Tahle banda však není složená z úplných amatérů, kteří se z čista jasna objevili na scéně. Zpěvák a zároveň basák Matt Flegel a bicman Mike Wallace totiž působili již v docela zavedené a známé formaci Women, se kterou vydali dvě alba a kterou minulý rok znovu po kratší přestávce oživili. Kdo měl s Women co dočinění a jejich taktéž post-punkovou produkci zná, bude jistě souhlasit, že Viet Cong na ně plynule navázali. Atmosféra obou uskupení je však rozdílná, a jak se říká, ďábel číhá v detailu.

Viet Cong jsou oproti zmiňovaným Women zadumanější a posluchači nabízejí dvě tváře, které se na desce střídají i prolínají. Zatímco třeba skladby "Newspaper Spoons" (s až rituálně znějícími bicími v úvodu) či "March Of Progress" nabízejí psychedelický opus plný lehké dekadence, ale i trochu té intelektuální zahleděnosti, najdou se na krátké stopáži čítající pár minut přes půlhodinku i hitovější kusy, které jsou posluchačsky přívětivější. Tahle drzá kombinace posluchačského odstrašování i líbivosti je však překvapivě funkční a ve výsledku budí spíš než kritiku na rozpolcenost respekt.

O "Bunker Buster" a "Continental Shelf" lze nepokrytě konstatovat, že se jedná o opravdu chytré (a nekonvenční) hity, samozřejmě vymykající se tradičnímu mainstreamu. Na rockový základ je zde umě naroubovaný alternativní pop Davida Bowieho, artové aranže Röyksopp i již zmíněná psychedelie The Jesus And Mary Chain. Na tomto debutu je především sympatické to, že se nechce jednoznačně zaměřit jen na úzkou komunitu tvořenou převážně intelektuálními kritiky, ale ani nejde na ruku širokému obecenstvu. Trochu svéhlavý přístup k hudbě samotné je doprovázen i nepříliš líbivým přebalem i neatraktivně krátkou stopáží s pouhými sedmi skladbami.

S Viet Cong to není lehké a jejich debut není dokonalý, ale má své kouzlo a představuje mladé hudebníky, kteří umí překvapit i v dnešní hudbou přehlcené době. Pokud jim dáte šanci a odpustíte nahrávce těch několik překážek, které chtě nechtě hází posluchači pod nohy, užijete si si těch třicet šest minut zatraceně dobře a jméno Viet Cong si na dlouho zapamatujete.