Je s podivem, že jméno a tvorba sedmadvacetiletého písničkáře Bena Howarda zůstává u českých hudebních publicistů prakticky bez povšimnutí. Přitom v roce 2013 získal Brit Awards v kategoriích Zpěvák roku a Objev roku. Ty mu vynesly silný ohlas jeho debutové dlouhohrající desky "Every Kingdom" a kvalitní hudební vystoupení odehraná po celém světě - třeba v roce 2013 se představil na Pyramid stage festivalu Glastonbury.

Přiznávám, že sám jsem se k jeho tvorbě dostal velice poetickou cestou: náhodným brouzdáním po YouTube. Už po chvíli mi ale bylo jasné, že se jedná o jednoho z nejvýraznějších umělců současnosti, který se opírá o silné písně a kreativně dál rozvíjí odkaz tradičního folkového písničkářství.

První deska "Every Kingdom" je nabitá singly, které mají v mnoha ohledech mumfordovskou dynamiku a gradace. Jsou tedy jako dělané pro živé vystupování a Ben s nimi zaujal posluchače napříč žánry. Navazující EP "Burgh Island" však nejde cestou rozvinutí těchto tendencí, ale naopak ukazuje intimnější a také o dost temnější stránku autorova uměleckého přístupu.

V říjnu letošního roku pak Howardovi, bez jediného videoklipu před jejím uvedením na trh, vyšla druhá řadovka "I Forget Where We Are". Kdo čekal sázku na jistotu, musel být zklamán. Nahrávka totiž temnější tendence z předchozího EP prohlubuje. Vytratila se melodická přímočarost přítomná na debutu, od akustiky se často přešlo k elektronice a jeho texty, projev i hra na kytaru jsou ještě niternější než dřív. Někdo je možná zklamán, já však nadšen. Novinka se hned po vydání stala jedničkou ostrovního prodejního žebříčku.

V rámci doprovodného turné na programu Česko nebylo, a proto jsem na koncert vyrazil do Vídně. Hala v komplexu Gasometr, kde se vystoupení odehrálo, pojme dva až tři tisíce lidí a byla prakticky zaplněná (u nás bych to jakožto optimista viděl na Lucerna Music Bar). Přiznám se, že předskokana jsem neviděl, chtěl jsme se plně soustředit na vystoupení Howarda.

Kapela nastoupila na scénu singlem z nové desky "Conrad" a ukázala, že Ben se bude moci opřít o velkorysý doprovod jak hudebního tělesa, tak světelných efektů. Hned vzápětí následovaly další singly z čerstvého alba, a to "End Of Affair" a "I Forget Where We Are": Záznam jejich živého podání v pořadu Joolse Hollanda na BBC2 považuji vůbec za to nejlepší, co jsem letos viděl.

V rámci velké haly a díky jejich brzkému zařazení v setlistu na mě naživo takový dojem neudělaly, ale husině po celém těle jsem se při poslechu stejně neubránil. Po sedmé písni a zpěvákově proslovu bylo jasné to, s čím jsem už počítal díky informaci, jaký koncert odehrál o dva dny dříve v Berlíně: že nehodlá hrát skladby z předchozí desky. Jeho upřímnost obsažená ve větě "Vím, že chcete slyšet starý věci, ale já prostě nemůžu" tak trochu shodila napětí, které mezi ním a publikem do té doby vládlo. Pro někoho možná projev na hraně arogance, pro jiného odvážný a pochopitelný tah. Kdo by chtěl hrát tři roky v kuse ty stejné skladby a vidět, jak pořád stále stejně a skvěle fungují? Možná že všichni... Je však lehké stát se otrokem vlastního úspěchu.

Dylanovská drzost v postoji vůči návštěvníkům však byla vyvážená intenzivním podáním a prožitím samotných písní. Jak vítaná změna oproti některým známým jménům české folkové scény, která po zahrání vážného repertoáru musí samotnou píseň zparodovat přihlouplým pitvořením, nebo vybalancovat jeden temný song následným veselým kouskem pro pobavení publika. Na konci koncertu, možná jako poděkování divákům, že vydrželi trpělivě poslouchat nový repertoár, zazněla hitová "The Fear" z úspěšné prvotiny.

Po delším vytleskávání se Ben Howard ještě vrátil a odehrál dvě písně jako přídavek. Kdo si myslel, že konečně sáhne po hitech a koncert tak bude končit v tanci a tleskání, musel být znovu zklamaný. Sice se vrátil ke starému repertoáru, ale příznačně pro dvě intimní skladby. Temný konec závěrečné "Black Flies" však nikoho nenechal na pochybách, že zažil emocionálně silné vystoupení od jednoho z nejzajímavějších interpretů současnosti. Působivý umělecký zážitek a velká inspirace i pro mě jakožto člověka, který se hudebně realizuje na pomezí jiných žánrů.

Pokud jste na tomto nebo jiném koncertě z turné byli, nebojte se podělit o své poznatky.

Autorem reportáže je rapper Lipo.