Triggerfinger na Sedmičce vykročili ze svého vlastního stínu

17.11.2014 00:48 - Veronika Ondečková | foto: facebook interpreta

Belgická formace Triggerfinger neustrnula v regionálním měřítku, našla si stovky fanoušků napříč Evropou a šlape jí to i po letech jako hodinky. Její pražský koncert byl zážitkem, který lze každému doporučit, potvrdil však, že ke své vlastní škodě se kapela místy pohybuje v až příliš zajetých kolejích.

Triggerfinger

místo: Klub 007, Praha
datum: 14. listopadu 2014
setlist: Black Panic, And There She Is Lying In The Wait, By Absence Of The Sun, On My Knees, Perfect Match, My Baby's Got a Gun, Camaro, Let It Ride, All This Dancing, Is It, Přídavek: Off The Rack, I Follow, First Taste, Cherry

Na strahovský kopec v pátek dorazili Triggerfinger, jedna z nejpopulárnějších kapel Belgie, která slaví úspěch i v zahraničí. Trojlístek stylových elegánů v čele s frontmanem Rubenem Blockem se proslavil především díky zpracování šlángrů vypůjčených z dílen velkých zvířat jako Eurythmics, Rihanna nebo Lykke Li. Jejich post-grungeové covery notoricky známých pecek se vyznačují takovou silou a osobitostí, že velká část publika, která měla tu čest Triggerfinger poznat (ať už naživo, nebo z reprodukce) v sobě bohužel nenalezla dostatek zápalu pro hlubší bádání ve vlastní tvorbě sympatické formace ze srdce Antverp. Důkazem zachyceným na pražském koncertě budiž výslovná poptávka po "Man Down" u zvukařského pultu, která přišla z řad diváků zrovna při vrcholu setu. Lehce neuctivá, ale na druhou stranu pochopitelná žádost reflektuje přinejmenším tu skutečnost, že balík předělávek se stal nerozlučnou součástí repertoáru Triggerfinger. Být to jiná kapela, mohla by zvažovat, jestli není na čase nastavit si zrcadlo a snažit se být více sama sebou, Belgičané ale v tomhle směru mají čistý štít, i když to nebylo hned úplně jednoznačné. Alespoň ne na Sedmičce.

Ruben Block
© David Webr
První třetinu pražské zastávky si totiž Triggerfinger počínali podle návodu, jak dopřát davu rock'n'rollovou hitovku, která se pokud možno nemine účinkem. Těžko úvodní části vystoupení něco vytknout bez výčitek. Hrálo se precizně, energicky, ale skladby jako "Black Panic", "On My Knees" nebo singl "Perfect Match" se vyznačovaly takovou předvídatelností a schématičností, že ani atmosféra živého koncertu je nemohla povýšit dostatečně vysoko, aby zaujaly trénované uši. Jednobarevný ryze oldschoolový zvuk, ve kterém se ustálili, odstranění efektu jedním uchem tam, druhým ven moc nepomohl. Pokud kapele v tyto okamžiky něco hrálo do karet, byla to především kvalita instrumentálního provedení, charismatické vokály Rubena Blocka a celkově nepopiratelné sympatie. To vše jsou faktory, které Triggerfinger umisťují na hlavní pódia velkých evropských festivalů a měly na svědomí také velice obstojně zaplněný Klub 007. K dosažení pomyslné Síně slávy a usazení na zadek by však samy o sobě nestačily.

Obrat o sto osmdesát stupňů nastal v moment, kdy zazněla několikaminutová psychedelická pecka "My Baby's Got a Gun", ve které skupina oprášila odkaz starých dobrých sedmdesátek. Dosavadní spěšné tempo se trochu rozhodilo a Ruben překvapil výstavním ječákem. Slova, že Triggerfinger byli sami sobě zdatnou předkapelou, by sice byla příliš silná, daleko od pravdy k jejich naplnění ovšem nebylo. Jako kdyby na prknech Sedmičky od druhé třetiny stanula jejich hravější a odvážnější verze. Laťku posunutou během "My Baby's Got a Gun" o několik pater výše naštěstí s přehledem udrželi až do konce přichystaného setu. Nenápadně střídali zvuk, od klasického stoneru odbíhali do indiepopovějších vod a zněli jako příjemně neotřelá kytarovka. Byly tam sice poměrně čitelné inspirační zdroje (Muse, Queens Of The Stone Age, Stone Temple Pilots aj.), ve většině případů se však jednalo o tu kategorii, která neruší, naopak navozuje příjemnou nostalgii a lze se jí lehce poddat.

Triggerfinger
© David Webr
Dalším zásadním okamžikem bylo zařazení bubenického sóla, během kterého se Ruben s basákem Paulem na chvíli vzdálili do backstage a nechali Maria Gossense, ať se činí. Tohoto týpka by jim přitom mohl kdekdo závidět - mlátil do blan a činelů s takovým nápřahem a silou, jaké se často nevidí. I kdyby měly zadní řady extrémně ztížený výhled, nemohly přehlédnout jeho vervu a přeslechnout technickou zdatnost jeho hry! Koncert pod jeho taktovkou vygradoval na maximum a přinesl očekávání blížícího se konce. Zatím však předčasného. Triggerfinger si pražský gig viditelně užívali a zatáhnout jej v nejlepším rozhodně neměli v úmyslu. Přídavek měl ještě svůj čas a podle očekávání přišel. I během něho se dočkala dramaturgie koncertu další zajímavé změny, když nástrojové obsazení guitar, bass & drums doplnily klávesy a přinesly tak ještě větší pestrost.

Druhým z přídavků, hitovkou "I Follow" (původně Lykke Li), Triggerfinger názorně předvedli, jak má vypadat smysluplný cover, tedy takový, který dokáže obstát sám o sobě, neřkuli v mnohém předčít originál. Emoce zakuklené do nepříliš citlivých aranží Ruben Block a spol. vypreparovali v plné kráse a převedli je do kytarového provedení. Vznikl z toho song hodný vyvažování zlatem. Škoda že kapele, která spolu funguje už přes patnáct let, se stejně neomylně nedaří talent pro songmakerství aplikovat i ve své vlastní tvorbě. S velkou pravděpodobností má totiž potenciál stát se ještě o poznání kultovnějším fenoménem, než jakým je nyní. Ruben Block se může pyšnit nálepkou ideálního frontmana s jedinečným hlasem, pánové jsou léty ostřílení a sehraní muzikanti. Mají k tomu tedy veškeré předpoklady!


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY