Má osmiletá dcera byla nadšená. Vzal jsem ji na první velký koncert do sportovní haly! Holky ve škole jí určitě záviděly, že viděla a slyšela zpěvačku známou z televize. Do Ostravy přijela Helena Vondráčková v rámci turné Helena 2002, propagující stejnojmenné album. Já bych sice mnohem raději byl o pár málo kilometrů dál v klubu Parník, kde přesně ve stejné chvíli koncertovala Jana Kirschner, ale i tak jsem si odnesl několik zajímavých a poučných zážitků.

Nic proti Heleně, povedl se jí velký comeback a odvádí ve svém oboru slušnou práci, ale její vítězství v anketě Zpěvačka roku, které ji přiřkla Akademie populární hudby, je spíše smutným dokladem o bizarním stavu české populární hudby. Nicméně, hala Paláce kultury a sportu Vítkovice byla docela slušně zaplněná, i když bych lhal, kdybych tvrdil, že bylo narváno, neboť několik stovek míst bylo prázdných. Začátek byl velmi divný, to jsem snad ještě nezažil - z aparatury několik minut před koncertem nezněla žádná reprodukovaná hudba a necítil jsem to velké očekávání a napětí známé z velkých koncertů, občas se ozval osamělý pokus o skandovaný potlesk. Na pódium přišli první hudebníci z doprovodného Boom Bandu, rozsvítili si lampičky a pomalu začali preludovat téma z "Dlouhé noci", postupně se přidávali další a nakonec na pódium přikráčela Helena už zpívající onu úvodní skladbu večera, jež zazněla pak ještě jednou na konci jako předposlední přídavek už v mnohem jistějším podání.

Asi jsem čekal efektnější intro, ale budiž - atmosféra se postupně zlepšovala, na začátku převládaly hybnější písně především z alba "Vodopád". Po prvním bloku asi šesti písní nastala pro Helenu první převlékací pauza a na pódium přikvačila tři děvčata ze skupiny Black Milk - o jejich příspěvku se ode mne nic nedozvíte, protože o pantomimě na playback psát neumím. Bylo to naprosto zbytečné a ublížilo to i spádu koncertu. Naštěstí to Helena Vondráčková rychle vzala zase do svých rukou a v dalším průběhu večera si definitivně získala přízeň ostravského publika. Začalo se tančit mezi sedadly a na volné ploše vzadu za diváky se vytvořil docela slušný taneční parket. Více se mi líbily spíše pomalejší písně, výborné byly skladby "Lásko má, já stůňu" (v refrénech zpívaná publikem) a "Kam zmizel ten starý song". V "Proč mne nikdo nemá rád" trochu Heleně scházel dech a vůbec mi k ní nepasovaly tři rychlé písničky inspirované Brazílií ("Copacabana", "Karneval", "Archiméde"), v nichž se ovšem zpěvačka evidentně vyžívala a v poslední z nich si zařádila na konga. Z nejslavnější hitů chyběly snad jen "Malovaný džbánku" a "A ty se ptáš co já". Zvláštní bylo pomyšlení, že drtivá většina těchto šlágrů ze starší éry byly coververze. Nejlepším zážitkem večera byl pro mne druhý host, Petr Muk. Byl naprosto vynikající. Nejprve rozparádil halu Černochovým "Zrcadlem" a potom úchvatně zazpíval dvě pomalé věci - "Neusínej" (nejlepší píseň celého koncertu) a "Tančíš sama", aby pak elegantně předal slovo opět Heleně, když s ní zapěl duet z pohádky "Šíleně smutná princezna".

Je nutné objektivně uznat, že koncert měl strhující závěr a diváci byli nadšeni. Pod pódiem hlídaným statnými bodyguardy se konečně vytvořil "kotel" a Helena se dlouho nemohla dostat z jeviště - "Sladké mámení", "Dlouhá noc", "Červená řeka" a úplně nakonec "Někde jinde, někdy jindy" na halfplayback bez kapely, která se svými pohyby na pódiu inspirovala u Genesis a jejich "I Can’t Dance". Spokojení diváci se rozcházeli do teplé květnové noci a kdoví, jestli Petr Muk zašel na Stodolní, kam ho zvala neznámá ctitelka na lístečku přiloženém k darované kytce.

Helena Vondráčková, Palác kultury a sportu Vítkovice, Ostrava, 23.5.2002