Tvrdíte, že tracky modifikujete pro klubové show tak, aby vytvářely silnější atmosféru. Myslíte, že je to pro váš úspěch nezbytné?

Neřekl bych. Jde jen o moje vlastní přesvědčení, že díky uzpůsobení některých z nich je celkový zážitek intenzivnější a že zkrátka fungují tímhle způsobem naživo líp.

Od dokončení aktuálního turné vás dělí ještě třiadvacet zastávek. Jak zvládáte během frekventovaného hraní a přejíždění hledat čas na odpočinek a koníčky?

Vcelku bez problému. Produkci a další věci si vždycky udělám s předstihem, takže v dobách největšího shonu mám pak víc prostoru pro záležitosti, u nichž můžu relaxovat a které s muzikou třeba ani nesouvisí.

V pražské Roxy budete hrát 14. a 15. listopadu. V minulosti jste se tu už objevil, je to tak?

Na tu show si vzpomínám dobře. Čekali jsme v backstagi na pití a chlapík, který nám ho měl obstarat, dorazil s prázdnou. Že prý se zakecal s pár známými, u čehož padly naše drinky. To sice nepotěší, ale takhle zpětně mě to celkem pobaví.

Předpokládaná návštěvnost se v oba dny celkem zásadně liší. Nemáte strach z toho, že první show bude vyprodaná, zatímco ta druhá se bude odehrávat v poloprázdném sále?

O situaci nemám detailní informace, to mají na starosti jiní lidé. Přesto bych nemluvil o strachu, protože se tak či onak budu snažit před lidmi předvést to nejlepší. Jestli se první den povede kapacitu Roxy vyčerpat a druhý den bude lidí míň, srdce mi to nezlomí.

Je známo, že jste velkým fanouškem soulu a hip hopu. Dokážete si představit vytvořit fúzi housu i s jinými než těmito styly?

Poslední dobou čerpám hodně inspirace z afrobeatových věcí - ovlivňuje mě hlavně práce Tonyho Allena z osmdesátých let. Nepřemýšlím ale nad tím, že bych je zakomponoval do své tvorby. Ne všechno po bok housu pasuje.

Asi máte pravdu. Hojné zastoupení živých nástrojů ve vaší hudbě každopádně působí příjemně. Měl jste někdy (nebo máte dodnes) ambice založit kapelu a věnovat se jí přinejmenším bokem jako koníčku?

Ambice by byla, ale věnovat se tomu - byť jako zálibě - by spolklo hrozně času. Už teď mám co dělat, abych zvládal všechny svoje povinnosti. Nic ale nezatracuju, přijít to může.

Dovolte mi osobní otázku - se školou jste prý skončil v sedmnácti letech, což s odstupem času údajně hodnotíte jako špatné rozhodnutí. Proč?

Přineslo mi to celkem dost nesnází, takže jsem ho pochopitelně zpětně litoval. Ve finále se to celé obrátilo v můj prospěch, ale dost jednoduše to mohlo dopadnout obráceně. Proto všem, kdo studují, doporučuji školu dokončit.

Obživu vám zajišťovala práce televizního redaktora. Zajímala vás tahle profese odjakživa, nebo jste ji bral jen jako příležitost, jak si na sebe vydělat?

Obojí. Byla to práce, která mi docela šla, zároveň ale nebyla moc dobře placená, jelikož jsem fungoval jako externista na volné noze. K tomu, abych se alespoň trochu uchytil a mohl se rozvíjet v jiných oblastech, mi ale pomohla.

Máte představu, kam budete směřovat po vydání alba "Ways Over Water"?

Šňůru pojedeme do března, pak nás čekají zastávky ve Spojených státech, Asii, Austrálii. A pak znovu festivalová sezóna v Evropě. Práce není nikdy nedostatek, což chápu jako nezbytnost, jinak by to zákonitě nemohlo fungovat.

Co nějaká vysněná štace? Toužíte si někde zahrát?

Když se mě na tohle naposledy někdo ptal, nebyl jsem schopný odpovědět. Dnes už ale vím - určitě by mě lákalo podívat se do lokací, jako jsou Helsinky, Reykjavík nebo Caracas. V budoucnu se to snad povede.