Když jsme domlouvali rozhovor, byl Petr Janda na zhruba měsíčním turné ve Spojených státech. Také tam však dobíjel baterky po náročném létě, během kterého s Olympicem nejenže pilně koncertoval, ale také skládal a nahrával novou desku "Souhvězdí drsňáků". Druhý díl trilogie vyšel na den přesně rok po první části "Souhvězdí šílenců" a stejné plány má i pro rok 2015 s deskou "Souhvězdí romantiků". Řešili jsme nejen nedávnou minulost, spojenou s oslavami padesáti let legendární kapely, ale hlavně žhavou současnost a blízkou budoucnost.

Olympic se po albu "Sopka" z hlediska řadových alb na šest let odmlčel. Petře, kdy nastal ten zlom, kdy jste si řekl: "A nyní vychrlíme tři desky během tří let?"

Petr Janda (dále jen PJ): Situace se změnila. Desky kupuje jenom pár lidí, kteří mají pocit, že se to má, a kterým nestačí jenom data na flashce, ale chtějí mít obal, chtějí vědět, kdo hraje a zpívá, kdo vyfotil a navrhl obal atd. Přesto je nová deska událost a bez ní se kapela nedostane dál. Navíc natáčení je velká zábava a dobrodružství. Najednou bylo jasný, že do toho jdeme. V neposlední řadě bylo důvodem i to, že náš nový bubeník by taky měl hrát něco, co s Olympicem vytvořil.

Nezmocnila se vás ani na chvilku obava, že v časovém presu nenastřádáte dostatek nápadů, s nimiž budete spokojen?

PJ: Naopak! Složil jsem během měsíce asi dvacet písní, které byly v kapele dobře přijaty. Vybrali jsme jich čtrnáct, ale nemyslím si, že ty zbylé byly horší.

Jakou roli ve vašem rozhodování natočit další trilogii hrála ta první a velmi slavná na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kterou jste znovu s velkým úspěchem vydali v roce 2006?

PJ: Myslím, že téměř žádnou. Já jsem to řekl na tiskovce jen tak ze srandy a pak jsem si uvědomil, že to není vůbec špatný nápad. Pokud se nám podaří realizovat i tu třetí nahrávku, pak zaokrouhlíme počet našich řadových alb na dvacet.

Témata souhvězdí - šílence, drsňáky a romantiky - jste zvolili dle jakého klíče?

PJ: Prostě to ze mě tak vypadlo. Řekl jsem to z jedné vody načisto.

Jak jste s odstupem času spokojen s prvním dílem "Souhvězdí šílenců"? a s jeho přijetím u fanoušků a odborné veřejnosti?

PJ: Jsme velice spokojeni. Když jsme do setlistu zařazovali písně z alba, docela jsme se hádali. Někteří fanoušci desku považují za jednu z nejlepších v historii. Mě stále ještě nepřestala bavit a občas si ji pustím. Kupodivu i kritika ji vzala dobře, někteří kritici nás dokonce hodně pochválili.

Druhý díl - "Souhvězdí drsňáků" - by mohl napovídat, že zvuk alba bude drsnější, temnější. Je to pravda?

PJ: Původně to tak vypadalo, ale v průběhu měsíce, kdy jsem desku skládal, jsem si uvědomil, že na nějaké tvrďárny vlastně ani nemám chuť. Možná je to tím, že mám úžasně harmonickou rodinu, dvě nádherné holčičky, prostě to ze mě nelezlo. Tak jsem se snažil alespoň ponouknout textaře k tomu, aby texty měly nějaký tvrdý příběh. To se mnohým povedlo.

Návrat do metalových dob "Když ti svítí zelená" a "Jako tele na vrata" se tedy nekoná?

PJ: To ne. Ani si to nedovedu představit. Cítím, že jsem už prostě jinde. Tele už má skoro třicet let.

Kde jste nacházel inspiraci pro skládání písniček na toto album?

PJ: Řekl bych, že v rodinném zázemí. Na mnoha demáčích jsou slyšet hlasy mých dcer. Já mám totiž pracovnu hned za obývákem a ony mi tam neustále lezou. Začnou mluvit hned a já zrovna v tu dobu nahrávám.

Třetí díl - "Souhvězdí romantiků" - tedy znovu vyjde přesně za rok?

PJ: Doufám! Jsem na to po všech stránkách připraven. Začnu skládat začátkem léta.

Dá se očekávat, že vzhledem k názvu bude deska asi hlavně o lásce, plná zamilovaných písniček, že?

PJ: Myslím, že ano. Rozhodně tam bude více pomalých songů. Docela se na to těším. Vzpomenu si na své životní lásky a pak to půjde jako po másle. Pomalé písně se navíc skládají lépe.

Zkusme se vrátit o dva roky zpět k období oslav padesátin kapely. Jak je nakonec zpětně hodnotíte? Povedlo se udělat vše tak, jak jste předpokládal? Vydala se kniha, série koncertů z Malostranské besedy, proběhlo velké turné.

PJ: Pokud budu maximalista, tak nikoliv. Všechno může být vždycky ještě lepší. Rozhodně se absolutně povedla "Procházka historií", koncerty "Retro 1-10" v Malostranské besedě. Nic tak náročnýho jsem nikdy nedělal. S kolekcí deseti opravdu živých dvojalb jsem mimořádně spokojen.

Tehdy vznikla složitá situace ohledně vydání záznamu koncertu na DVD. Zatímco fanoušci by si přáli vidět alespoň podstatnou část koncertu o délce sto padesát minut, Česká televize jej ořezala na třetinu. DVD pak vyšlo jen v rámci luxusního kompletu všech výročních koncertů. Vaše agentura Bestia tvrdí, že s tím nic dělat nezmůže, ČT taky ne. Můžete k nastalé situaci říct svůj názor?

PJ: Abych pravdu řekl, nijak jsem to neřešil. Obchodníci usoudili, že by se to finančně nevrátilo, a tím to pro mě skončilo. Nosiče se neprodávají a vydavatelé jsou velmi opatrní.

Koncert k padesátinám v Praze dopadl na výbornou a mně se pořád vybavuje vzpomínka, jak se před posledním přídavkem strašně dlouho čekalo na Milana "Ferdu" Peroutku a publikum skandovalo: "Kde je Ferda?" S ohledem na následující události (smrt muzikanta) je to mrazivá vzpomínka...

PJ: Velmi dobře si vzpomínám, jak hala trpělivě čekala. To víte, tam není šatna za pódiem, ale někde v útrobách hodně daleko. Ještě si vzpomínám, že jsem byl tak strašlivě unaven, že na večírku jsem usínal vestoje. Nikdy se mi to ještě nestalo. Byl to pro mě opravdu výjimečný zážitek. Nehledal bych nějaké souvislosti s Ferdou, ale pravdou je, že jsem se z toho ještě stále nevzpamatoval a obávám se, že už to jiný ani nebude.

Martin Vajgl se ovšem ukazuje jako skvělá náhrada. Nechal jste se slyšet, že po albové trilogii se z něj namísto stálého hosta stane řádný člen kapely a že ho také plánujete výrazně zařadit do kapelních sborů. Je to pravda?

PJ: Do sborů jsme ho už úspěšně zařadili, na členství je třeba ještě chvíli počkat. Woodovi trvalo asi třicet let, než se stal roulingstounem. Takhle dlouho určitě čekat nebudeme. Myslím, že to byla opravdová trefa. Je sice přesným opakem Ferdy, ale je to výborný bubeník a dobrý člověk.

Samozřejmě že Olympic nadále živě vystupuje. Kolik skladeb z nové desky si najde své místo v setlistu koncertů?

PJ: Momentálně hrajeme ze "Souhvězdí šílenců" pět písní a u "Souhvězdí drsňáků" to bude podobný.

Chystá se i tradiční vystoupení v Lucerně, loni jste ho ozvláštnili tím, že jste část programu odehráli s původními nástroji i aparaturou. Jak experiment dopadl?

PJ: Skvěle a nejen pro ty, co skoro nic neslyšeli. Bylo to úžasně poučný. I já jsem si uvědomil, že v šedesátých letech byl na koncertech klid, tleskalo a pískalo se až po písni, jinak by z toho posluchač nic neměl. Paradoxem je, že nám pořadatelé spílali, že hrajeme šíleně nahlas.

Co zajímavého uvidí fanoušci v Lucerně letos?

PJ: Zahrajeme pár nových písní a vyzvali jsme ke spolupráci naše fanoušky. Pokud se naučí dvě písně na kytaru ("Dej mi víc své lásky" a "Z bílé černou") a předvedou se nám na nahrávce, pět z nich vybereme a zahrají si je s námi v Lucerně (viz oficiální Facebook kapely, pozn. red.).

Na tuto otázku jsem se ptal i Jožo Ráže, musím se zeptat i vás, jelikož jste s autorskými právy díky někdejšímu působení v OSA hodně spjat: Jak se díváte na současnou internetovou dobu, kdy si stáhnete program a máte skoro všechny desky a písničky zdarma jako na dlani?

PJ: Skoro jsem se s tím smířil. Jsem rád, že se najde ještě pár tisíc našich příznivců, kteří si desku koupí, čímž nám pomohou částečně vrátit to, co jsme do ní investovali. Nejsem si jist, zda je to dobře, či špatně, faktem je, že to zatím nikomu nějak zásadně nepomohlo k oslnivé kariéře.

Kdysi jste působil v porotě jedné talentové soutěže, nepochybně si tedy udržujete přehled o dění na hudební scéně. Kdo vás tedy v současnosti z domácích interpretů či kapel nejvíc oslovuje?

PJ: Já úplně ztratil přehled. Scéna je tak roztříštěná, že ani nevím, na co se mám zaměřit. Trošku mi to připadá jako soumrak rokenrolu. Možná že se nacházíme v době, která si svoji hudební identitu teprve hledá. Bohužel se obávám, že světýlko v tunelu stále ještě nesvítí.

Čeští fanoušci mají rádi své jisté - comebackové turné kapely Lucie nebo monstrkoncert Kabátu na Vypichu jsou toho jasným důkazem. Byl jste se na některé z těchto akcí podívat? Pokud ano, jak se vám líbily?

PJ: Nebyl, vždycky hraji, nebo tu nejsem. Takovým ikonám, jako jsou Kabáti či Lucie, ty nádherné koncerty přeji. Mám vždy radost, když se něco takového povede kapelám, kterým fandím od samého začátku.

Měl jsem vás letos možnost vidět na Sádku na lesním rockovém koncertě. Když jsem viděl, jak jste během první písničky "My už jiný nebudem" doslova přiběhl na pódium, říkal jsem si: 'Kde se to v tom Petru Jandovi bere?' Mám na mysli entuziasmus, neutuchající chuť hrát, radost a nápady psát stále nové a nové skladby.

PJ: Ano, mám strašnou chuť hrát, stále ještě nemám dost. Je to moje životní potřeba a nutnost. Bez hraní jsem nula, nic, mrtvej chlap. To šimrání těsně před koncertem, kdy už stojíme za scénou a dohrává intro, se nedá ničím nahradit.

Děkuji vám za rozhovor a přeji vše dobré.