Sváteční večer na strahovské Sedmičce byl překvapivě smysluplný. Zásluhu na tom měl především povedený line-up, na kterém kromě hlavních hvězd večera, švédské trojice Truckfighters, figurovaly dvě zahraniční předkapely. Z dvojice hostujících supportů vynikala exotická dvojice White Miles z Madagaskaru, řezník za bicíma a holka s kytarou, která demonstrovala, že má větší koule než většina kluků v publiku. Animálně čistou energii se jim podařilo v minimálním personálním obsazení bez problémů narvat mezi lidi, aniž měl kdo dříve s dotyčnými tu čest. Pozoruhodný! Už tolikrát a nyní znovu se potvrdilo, jak důležité je být něčím jiný.

O něco v závěsu za touto formací zůstali Rakušané Witchrider, kterým patřil samotný úvod večera. Začátek jejich pražského vystoupení byl chvíli poznamenán aklimatizací s prostředím, výsledek ale předčil očekávání, zejména pokud jde o zvuk bicích, a vlastně zvuk celkově. Dobře odvedená práce! Žánrově se sice Witchrider možná až příliš podobají Queens Of The Stone Age, což člověka intuitivně nutí přemítat o nedostatku originality, naštěstí zdaleka ne iritujícím způsobem, jako tomu často bývá v jiných případech. QOTSA na rakouský způsob?! Proč ne.

Po dvojnásobném warm-upu, který se podařil více než důstojně, se přihlásili o slovo papírově nejlákavější Truckfighters. Coby hlavní atrakce večera byli také adekvátně přijati. Otázkou zůstává, kolik zásluh na dosaženém ohlasu ve skutečnosti pánové měli. Nic proti stoneru, ale to, co se dralo na mysl již během počínání Witchrider, by se dalo na konto Truckfighters pouze zopakovat. Kdo čekal energickou porci pouštních not, dočkal se jí, ale nesměl chtít ani o píď navíc.

Trojice vypadala, jako by absolvovala intenzivní kurz napodobování ikon jako Kyuss nebo Fu Manchu, a přijela do Čech ukázat, jak jí to jde. Sice ani Truckfighters by nikdo s čistým svědomím nemohl nařknout z padělání, na to působili v oživování základních zvukových schémat dostatečně přesvědčivě, na kapelu, která se pohybuje na scéně téměř patnáct let, by ale jeden kladl větší nároky.

Nestalo se tak však na Strahově. V publiku měli nakloněnou hlučnou většinu, která rozhodovala o tom, zda je koncert zábavný, nebo ne jednoznačně ve prospěch účinkujících. Dost možná jim hrálo do karet, že osazenstvo Sedmičky sestávalo převážně ze zahraničních studentů, znajících repertoár kapely, kteří přišli za zábavou a ne řešit hodnotu předkládané hudební produkce či kvalitu zvuku.

Objektivně vzato Truckfighters nepředvedli výkon, který by si člověk nemohl nechat ujít. Jedno jaké množství cigaret nebo drinků jste si dali, setlist ani na chvíli nenabízel nic, co by vybočovalo z repetitivních schémat. Hard & heavy instrumentální pasáže působily veskrze chudě. O to větší pěstí na oko byly opičí grimasy potrhlého kytaristy, který se neustále pokoušel strhnout k ještě většímu povyku. Nijak významně nepředčily zbytek songů ani největší švédské hiťáky jako "Desert Cruiser" nebo "Get Lifted". Vyrazit na kopec otestovat Truckfighters v praxi nebyla rozhodně žádná ztráta času, pokud ale příště na místo nich obrazíte pár teenagerských zkušeben, velký rozdíl to nebude.