Působivý pláč nad troskami americké hudby

03.06.2002 08:26 - Karel Veselý | foto: facebook interpreta

Jeff Tweedy a jeho skupina Wilco na své čtvrté desce "Yankee Hotel Foxtrot" pokračují v kreativní destrukci klasického country, ze kterého kdysi vyšli. Spolupráce se zvukovým mágem Jimem O’Rourkem je uvedla do dosud netušených zvukových teritorií natolik, že jejich firma album odmítla vydat. Málem by nás tak ošidili o jednu z nejlepších desek letošního roku.
9/10

Wilco - Yankee Hotel Foxtrot

(Nahrávka Wilco "Yankee Hotel Foxtrot" byla na MusicServeru v týdnu od 3. do 9.6. zvolena za Album týdne a v tomto období ji na E-store.cz koupíte za zvýhodněnou cenu 449,-.)

Wilco - Yankee Hotel Foxtrot
© facebook interpreta
Wilco patrně nejsou v našich končinách příliš známou skupinou. Vznikli na troskách skupiny Uncle Tupelo a pod vedením Jeffa Tweedyho už několik let patří k nejdůležitějším reprezentantům alternativního country. Jejich poslední desky ale překračují hranice žánru, ze kterého vyšli a zasahují mainstreamové posluchače. Na své poslední desce "Yankee Hotel Foxtrot" už Wilco mají s ortodoxní country (jak ji například vnímáme v Česku) společného jen velmi málo. Progresivní zvuk a bohaté aranže ale nemohou zastínit původní náplň alternativního country - návaznost na kořeny dřevní americké hudby (chybět by ale neměl ještě přívlastek bílé). A tento návrat je v jejich hudbě pořád silně cítit, i když jejich nová deska zní velmi progresivně.

"Yankee Hotel Foxtrot" se stal slavnou deskou, ještě než v poslední dubnový týden roku 2002 vyšel. Po vychvalované desce "Summer Teeth" z roku 1999 se Wilco (jejich internetová stánka) rozhodli k riskantnímu kroku a novou desku chtěli pojmout velmi netradičně. K nahrávání si pozvali Jima O’Rourka, jednu z nejvýznamnějších postav současné avantgardní elektroniky. Rourke pracoval třeba s německými abstraktními technaři Faust, Sonic Youth a nebo také se souborem moderní vážné hudby Kronos Quartet. Když Wilco odevzdali konečné mixy firmě Reprise (patří Warner Brothers), ta desku odmítla vydat, protože se jim zdála příliš radikální a doporučili Tweedymu, aby ji natočil znovu. Ten to odmítl a rozhodl se své nahrávky od Reprise vykoupit. Celou desku pak poskytl ve formě audio streamu na své internetové stránce. Všechno samozřejmě probíhalo pod pozorným dohledem médií. V nich se Tweedy stal bezmála hrdinou boje za uměleckou svobodu a "Yankee Hotel Foxtrot" se díky fanouškovské internetové distribuci ocitl v mnoha novinářských seznamech nejlepších desek roku 2001, ačkoliv vlastně oficiálně nevyšel. Wilco se nakonec na začátku roku podepsali firmě Nonesuch (ironií osudu také pod křídly Warnerů). Ocitli se po boku jazzmanů (Bill Frisell), folklórních umělců a interpretů alternativní vážné hudby (fuj to zní škaredě!) - mimo jiné i naší Ivy Bittové.

Pozornost, kterou na sebe Wilco soustředili díky zmíněné kauze, dokázali náležitě zúročit. "Yankee Hotel Foxtrot" je silná deska a vzbuzuje silné emoce. Hudební novináři už nevyjadřují jen podporu jejich boje s vydavatelskými magnáty, teď už se těší i z desky samotné. Reakce jsou zatím jednoznačně kladné (viz. seznam recenzí na stránce Metacritics) a ani prodejnost není špatná. Zdá se, že album se trefilo do ducha doby současné Ameriky, která pocuchané nervy po 11. září už nějaký čas uklidňuje žvýkačkovým hip hopem nebo Enyou. "Yankee Hotel Foxtrot" je útěšná deska, ve stejném smyslu jako byl útěšný návrat k bluegrassu na úspěšném soundtracku k filmu "Bratříčku, kde jsi?". Některé písně ("War On War", "Ashes Of The American Flag") dostaly ve světle podzimních událostí nový podtón, ačkoliv deska samotná byla hotová už před teroristickými útoky.

Spojení s O’Rourkem sledovalo jasný cíl - přidat do písní novou dimenzi. Výsledkem byla nejen nedůvěra ze strany vydavatelské firmy, ale také odchod kytaristy Jay Bennetta (je podepsán jako spoluautor osmi skladeb). V kontextu americké hudby to vypadá, jako kdyby Vlasta Redl natočil desku s Honzou Muchowem. Všechny zvukové kudrlinky jsou ovšem schované za silnými melodiemi. Modelový příklad - "Radio Cure" je postavená na Tweedyho plačtivém hlase a jednoduchém kytarovém riffu. Pod prostou kostrou písně ale zuří zvuková bouře prazvláštních zvuků, ze které se v pravý čas vynoří vířivé bubny, aby podkreslily refrén s antiglobalizačním (?) poselstvím v textu: "Picking apples for the kings and queen of things I’ve never seen". Tweedy si zde nepochybně hraje s motivem básně "After Apple-Picking" amerického tradicionalistického básníka Roberta Frosta. Na jedné straně oslavuje americkou pracovitost (stejně jako Frost), na straně druhé vidí absurditu takové práce v nepřehledných systémech moderní ekonomiky. Aneb jaký smysl má svět, ve kterém nerozumím plně dopadu svých činů a kde už zůstává jediná srozumitelná věc - láska ("making love, understandable"). Textově se jinak Tweedy pohybuje ve velmi úzkém teritoriu osobních, někdy velmi intimních reflexí ("I myself have found a real rival in myself"). Tradiční hru amerického country se symboly domoviny podrobuje lehké ironizaci ("Ashes Of American Flag"). Vynikající je třeba text k písni "Heavy Metal Drummer", kde vzpomíná na časy, kdy se dívky zamilovávaly do vlasatých bubeníků metalových kapel.

Hudební směřování Wilco má jasnou trajektorii. Od country a americany se na "YHF" posunují blíže k lo-fi zvuku kapel jako Pavement nebo Gomez (nebo R.E.M. na deskách z poloviny 90. let). Navíc nejsou daleko současné psychedelické scéně - Mercury Rev, Verve, Travis, Belle & Sebastian nebo Radiohead v době "The Bends". Podobné zvukové taškařice známe ale také třeba z Beckova návratu ke kořenům na poloakustické desce "Mutations". Wilco za sebou rozhodně v dáli nechali klasické představitele moderního country - Johna Melencampa, The Replacements nebo Billy Bragga. Přes zdání zvukové radikálnosti, Rourke dostal nejvíce místa na začátcích a koncích skladeb - například sonické vazbení v závěru "Poor Places" evokuje jiné jeho svěřence Sonic Youth. Jinak je Yankee Hotel Foxtrot především o Tweedově talentu napsat silnou píseň.

"Yankee Hotel Foxtrot" by asi u ortodoxních fanoušků country způsobil značný šok, Jeff Tweedy naštěstí své posluchače na předchozích deskách už naučil vnímat hudbu jinak než ve škatulkách. Jeho nová deska v sobě spojuje sílu kořenů americké hudby i současnou košatost jeho větví.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY