Adame, spolu s Calm Season nyní vydáváte "Symboly". Jaké pocity tuhle událost z tvojí strany provázejí?

Adam Vopička (dále jen Adam): Já v tuhle chvíli pociťuji hlavně strašnou euforii. Všechno, co se teď děje kolem Calm Season, mě strašně baví. Především mám radost z toho, kolik skvělých a neskutečně talentovaných lidí nás obklopuje a pomáhá nám. Denně ráno vstanu, jdu natáčet, odpoledne se vrátím, kouknu na mail a tam mě něco čeká. Třeba teď naposledy písnička "Černá noc", verze osm - stáhnu ji, pustím v nových sluchátkách, které jsem si pořídil, a v duchu si říkám, jak je to super. Miluji tenhle způsob zhmotnění práce několika lidí. Víš co, když si uvědomím, že na začátku toho všeho byl jenom nápad, díky němu vznikla písnička, která pak prošla koloběhem od nahrávání přes mix, než se vrátila zpátky ke mně jako hotová věc, co už může potenciálně někoho zasáhnout... To je prostě boží! Pro mě je tohle hrozně důležitý. Jsem hodně založený na mezilidských vztazích - miluji lidi a celý tenhle proces. Pokaždé se úplně dojímám, když vidím, jak to funguje.

Kdo konkrétně vám pomáhá nejvíc, o kom můžeš říct, že utváří Calm Season v širším slova smyslu?

Adam: Vyjma mě a Terezie je to především Lukáš Chromek, hrozně šikovný producent a muzikant, který je takovou šedou eminencí Calm Season. Dá se se skoro považovat za třetího člena kapely. Nahrává pro nás kytaru, basu, pomáhá vymýšlet melodické linky a vůbec se stará o produkci celé desky. Dává do toho strašně moc. Důležitým navazujícím článkem je Tomáš Kahl, týpek z Hradce Králové, kterého v podstatě nikdo nezná. S jednoduchým vybavením se mu ale díky mimořádné kvalitě technického zpracování daří dosahovat zvuku srovnatelného se světovými nahrávkami. Zásadní roli sehrál i můj kamarád Petr Soukup, který se společně se mnou podílel na několika textech.

Pomáhal vám ještě někdo další? Kdo se vám tentokrát staral například o vizuální stránku alba?

Adam: Těch lidí, kteří nám pomáhají, je samozřejmě víc. I když třeba někteří z nich nejsou tolik vidět, například manažer The Prostitutes, dělají toho pro nás strašně moc. Vizuální stránku, včetně obalu alba, pro nás opět zajišťovali ilustrátoři Tomski & Polanski. Vlastně to není vůbec dlouho, co mi přišel do emailu hotový booklet. Použily se do něho texty písniček, které Lukáš Tomek vlastní rukou všechny přepsal, abychom nebyli nucení používat žádný nevzhledný font, a dopadlo to naprosto skvěle. Celé to na mě udělalo úplně vypiplaný dojem, jako kdyby to byla zakázka za sto tisíc.

V jakém se teď obecně nacházíš tvůrčím období, jak bys ho popsal?

Adam: To se nedá jednoduše popsat, aniž bych to zasadil do kontextu, který má pro mě osobně docela zajímavý rozměr. Dělám hudbu od svých šestnácti let, prošel jsem řadou projektů, určitým vývojem atd. Teď jsem se ale dostal do bodu, kdy vznikly "Symboly", moje první česká deska, a připadá mi, jako kdyby to bylo zároveň vůbec poprvé, co dělám opravdovou muziku. Jako kdyby to byla předtím jenom nějaká hra a teprve teď začalo vznikat to pravý a správný. Bez ohledu na to, jak nadneseně to zní. Zkrátka vidím ty dva body - jeden, kdy mi bylo sedmnáct a dělal jsem něco, od čeho mi vlastně nepřipadá, že bych se sám posunul až tak daleko, a druhý, ve kterém se nacházím nyní, kdy mě obklopuje množství neskutečně skvělých lidí a celé to funguje na úplně odlišné úrovni.

Proč je pro tebe zrovna čeština na "Symbolech" tolik zásadní? Stává se díky tomu deska pro tebe v něčem významnější nebo osobnější oproti debutu?

Adam: Je to přesně tak. Víš co, já jsem měl angličtinu vždycky rád a mám za to, že ji plus mínus ovládám docela dobře. Sice ne úplně autenticky, ale nemyslím si, že bych s ní měl problém. Jde ale o to, že skládání v cizím jazyce je pořád jenom taková hra. Každý z muzikantů, se kterým jsem se na tohle téma bavil, uznal, že zpívat anglicky je stejný jako mít na hlavě sluneční brýle - nemusíš se při tom tvářit, že jsi to ty. Zatímco v rodném jazyce je to úplně jinak. Když jsem na koncertě Calm Season poprvé zazpíval písničku v češtině, spojení s lidmi v publiku, které v tu chvíli nastalo, bylo dobře desetinásobné. To byl neskutečný rozdíl. Pak jsem zase zahrál anglický song, "One Day", postavený jenom na kytaře a tamburíně. Věděl jsem, že to bude ok, protože je to písnička, kterou už lidi znají, zpívají ji s námi snad všude, i když přijedeme třeba jenom na minikoncert pro pár desítek lidí. Bez ohledu na to, jak ten song v angličtině funguje, stejně to není ono. To spojení není totéž. Proto jsem se rozhodl pro změnu, pro česky psané texty. Další věc, která pro mě ze "Symbolů" dělá desku, která je mi bližší, je i to, že je víc dospělá a aktuálnější. Zatímco debut obsahoval písničky, které byly sesbírané za období několika let, celé "Symboly" vznikly jenom během uplynulého roku.

Samostatnou kapitolou, kvůli které mám z úspěšného dotažení "Symbolů" ohromnou radost, je ta, že jsem si nedávno procházel, a vlastně si stále ještě procházím, dost těžkým obdobím, pokud jde o můj zdravotní stav versus hudba. Zčásti jsem ohluchl, a to způsobem, který je nevratný. Neslyším víc než 3000 Hz, což je asi pětina toho, co slyší zdravý mladý člověk. Vedle toho trpím už zhruba pět let onemocněním jménem tinnitus, kvůli kterému mi neustále píská v uších, přičemž poslední dva roky opravdu intenzivně. V podstatě se dá říct, že jsem úplně odsouzený k tomu, abych nedělat hudbu. V jednu chvíli jsem zažíval tak silný existenciální momenty, že jsem se z toho málem psychicky složil a na muziku se vykašlal. Neměl jsem vůbec chuť skládat, hrát... Pak jsem to ale nějak překonal a říkal jsem si: "Pojď, doděláme tu desku," která je teď konečně hotová! Mám z toho obrovskou radost.

Calm Season nejsou jediná kapela, co vyměnila anglický jazyk za češtinu. Možná se mi to zdá, ale skoro jako by to byl v poslední době určitý trend. Vždycky jsem si myslela, že jedním z motivů, proč se po angličtině tak často sahá, je tak trochu světovější rozměr, který písním dodává. Mimo jiné v tom smyslu, že i věci, které často vlastně nejsou nijak zvlášť kvalitně napsané, znějí domněle víc cool. Do určité míry může taky angličtina znamenat pootevřené dveře pro zahraniční publikum. Myslíš, že tohle už teď tolik neplatí, kapely nemají takový strach, že bez angličtiny ostrouhají, a prokoukly, že jim cizí jazyk často spíš škodí, než pomáhá?

Adam: Možná. Všechno, co říkáš, dává smysl. Tak trochu to pozoruji i u sebe. Nechci, aby to znělo pateticky, ale v tomhle pro mě hrálo velkou roli i to, že kromě zdravotních potíží, o kterých jsem mluvil, jsem muziku přestal tolik hrotit. Uvědomil jsem si, že daleko důležitější než úspěch a tyhle věci je prostě tvořit. Tuhle zkušenost jsem si vlastně přinesl už z The Prostitutes. Vždycky se mi na nich líbilo, že ta kapela funguje čistě na základě toho, že všichni chtějí hrát. Nikomu nikdy nešlo o to být velký. Když jsem s The Prostitutes začal hrát, najednou jsem přišel mezi lidi, kterým všem bylo řádově třicet až padesát. Bylo to v době, kdy jsem měl vlastní kapelu Fake Tapes, oproti které mi The Prostitutes umožnili nasát určitý nadhled. Na aktuální desce je to podle mě dost cítit. Zatímco debut je trochu poznamenaný nervozitou, jestli se to bude lidem líbit, nebo nebude, u "Symbolů" je to právě naopak. Předkládáme lidem věci tak, jak jsou. Buď se budou líbit, nebo ne. Pokud ano, my za to budeme samozřejmě moc rádi, ale kdyby ne, svět se nezboří. Uvědomil jsem si svoje priority. Kromě hudby mě baví i jiné činnosti (věnuji se filmařině). A zdraví je vždycky na prvním místě. S tím souvisí i moje rozhodnutí zpívat česky. Říkal jsem si, proč bych měl zpívat anglicky, když takhle je to vlastně mnohem víc opravdový?! A proč bych se snažil mít kapelu, se kterou budu objíždět turné po Německu, Rakousku atd.?! Mě tohle popravdě nijak zvlášť netáhne. Mimochodem, nedávno jsem hrál v Anglii na jedné akci. A co si myslíš - oni stejně nejvíc ocenili českou skladbu, kterou jsem tam zahrál. Byli z ní úplně nadšení, protože se pro ně díky češtině stala uvěřitelnější.

Kdyby jsi měl zabrousit do prehistorie Calm Season, předcházel vzniku současné podoby projektu záměr založit si akustické duo v obdobném nástrojovém obsazení, myslím ty a smyčce, nebo to vzniklo úplnou náhodou?

Adam: Na to mám úplně jasnou odpověď. Vzniklo to zcela přirozeně a z větší části náhodou. Když jsem měl kapelu Fake Tapes, jednoho dne mi přeskočilo v hlavě a uvědomil jsem si, že už dál s těma lidma nemůžu a nechci hrát. To bylo v době, kdy jsme měli za sebou pár společných vystoupení s Terezií. Od našeho posledního velkého koncertu v Roxy, kam na Fake Tapes mimochodem přišlo úplně nepochopitelně velké množství lidí, jsem dohrával zbývající koncerty sám. Napadlo mě proto přizvat Terezii a vystupovat jako duo, což se stalo. Já hrál písničky Fake Tapes a ona mi do toho brnkala. Kdybych to měl ale nějakým způsobem shrnout, na začátku jsem to byl jenom já plus Terezie jako můj backlight, teď jsme ale rovnocenní partneři. Pokud tedy stáhnu organizační stránku věcí okolo kapely typu deska, nahrávání, mixy nebo klipy. V tomhle směru budu vždycky větším tahounem já, protože Terezie má dalších dvacet projektů, na kterých se podílí.

Jasně, rozumím, podstatný je, že vám to takhle funguje.

Adam: Funguje nám to skvěle. Samozřejmě moment určité kolize v minulosti nastal, ale to je pryč. Třeba na první desce je písnička "This Ain‘t Over", kterou napsala a otextovala naše kamarádka, mimochodem jde o náš jediný anglický text z cizího pera. Během ní se ve zpěvu střídáme po slokách, což z mého úhlu pohledu funguje bezproblémově. Vlastně mi to přijde fakt dobrý, protože pro posluchače je to takový oživující prvek. Takže tohle je jedna z cest.

Složila Terezie nějaký song pro vaši druhou studiovku?

Adam: Ano, složila jeden song, který se jmenuje "Jemná", otextoval ho Petr Soukup. Je kompozičně opět postavený tak, že zpíváme oba v určité harmonii.

Kdyby jsi měl charakterizovat váš vztah s Terezií čistě na lidské úrovni, jste více kolegy/muzikanty nebo přáteli?

Adam: My máme s Terezií skvělý a zároveň dost specifický vztah. Mám biologickou sestru, která je problémový člověk, v podstatě vůbec nic o ní momentálně nevím a ani ji nevyhledávám. A pak je tady Terezie, která je vlastně taková moje nová, lepší ségra. Vždycky mezi námi bylo něco sourozeneckého, už od začátku, a nikdy to nepřerostlo v něco víc. Sice toho máme oba hrozně moc a častokrát nemáme možnost ani potřebu se třeba měsíc vidět, když se ale potom potkáme, jsme vždycky v úplný euforii, že se zase po dlouhý době vidíme. Máme strašně moc společného, oba máme rádi počítačový hry, filmy, fantasy. Často na ně nesdílíme společný názor a dohadujeme se mezi sebou, ale jsou to také věci, které nás spojují. Když je jeden z nás dole, snažíme se navzájem podržet. Opravdu si myslím, že máme moc pěkný vztah - ani kamarádský, ani partnerský. Jsme spíš jako brácha se ségrou.

Jak se intenzita vašeho vztahu promítá do vaší muziky a do fungování Calm Season?

Adam: Ono to tak trochu vyplývá zase z toho, jak málo času oba máme. Terezie hraje v dalších projektech, studuje a zároveň učí, já se kromě muziky věnuji filmařině - režii, neustále něco natáčím (pozn. redakce: Adam před pár lety založil audiovizuální studio &FLUX). Téměř vůbec se nevídáme jinde než na koncertech. Milujeme společné cesty autem, což je v podstatě jediná příležitost, kdy si můžeme pořádně popovídat. Občas si třeba zavoláme nebo tak, ale rozhodně není čas scházet se nějak bokem. I když někam cestujeme třeba čtyři hodiny, celé je prokecáme. Chybí mi to, že bychom se prostě jen tak sešli a třeba si zajamovali, což jsme nedělali možná rok a půl. My jsme ale naštěstí natolik propojení, že to funguje i bez toho. Naše songy často dopisujeme až ve studiu, resp. Terezie do věcí, které jsem já napsal, až na místě vymýšlí cello. Jde to ale většinou snadno a rychle. Ona okamžitě pochopí můj nápad, slyší věci, které tam absolutně zapadají.

K vašim koncertům - vy nevystupujete úplně intenzivně, ale zase pořád nepoměrně víc než jiné, třeba i podstatně méně vytížené kapely. Jak to máte s výběrem a organizací akcí, na kterých se objevíte?

Adam: Je to tak, že jsme zjistili, co pro nás má cenu a co ne. Nevyžadujeme velké množství lidí, ale naopak pozornost nebo alespoň klid. Pro nás je největší utrpení, když někam jedeme třeba dvě a půl hodiny, hrajeme pro šedesát lidí, půlka z nich hlučí, my se vůbec neslyšíme... To je prostě o ničem! Když koncertujeme s The Prostitutes, se kterými teď prakticky nevystupuji kvůli mým problémům se sluchem, je to víc easy. Vždycky s nimi tu atmosféru uděláš, nějak to tam natlačíš. Takhle to ale s Terezií dělat nemůžeme. Potřebujeme mít v publiku lidi, kteří vědí, proč tam jsou. Z toho důvodu třeba půlku koncertních nabídek odmítáme, protože se podíváme, kde by se měly odehrávat a domyslíme si, co se tam asi tak zhruba bude dít. Vždycky když nám přijde nabídka, musíme předem hrozně prolustrovat, jestli jsou pro nás typ akce a místo vyhovující. Nemyslím tím vůbec finanční podmínky jako spíš to ostatní. Organizačně to funguje buď tak, že někdo s nabídkou zavolá nám, nebo já obepisuji konkrétní akce. I když nám pomáhá manažer The Prostitutes, Tomáš Pejša, často si to beru na starost já, protože ho nechci zatěžovat a zbytečně komplikovat komunikaci s organizátory tím, že se to bude řešit ještě přes dalšího člověka. Domluvit jenom těch sedm koncertů, které nás čekají během letošního podzimu, dalo hodně práce. Organizace zabrala přinejmenším tři pracovní dny.

Hrajete často mimo Prahu, pořád je to tak?

Adam: To je pravda. Často hrajeme v úplných zapadákovech a i tam na nás chodí lidi. Dokážou si k nám najít cestu, což je skvělý. Z nějakého důvodu kupodivu taky prodáváme poměrně hodně cédéček. Třeba první desky se prodalo sedm set nebo osm set kusů, zkrátka docela velký číslo.

Čím si to vysvětluješ?

Adam: Asi tím, že naše hudba je taková, jakou bych si bez většího rozmýšlení koupil i já. Jsou to akustický věci, který si můžeš pustit doma, v autě, kdekoli. Třeba Fake Tapes, ty bych si vážně nekoupil, na to jsme nehráli ani dost dobře, ani jsme neměli dost kvalitně udělaný nahrávky (smích). Taky je to možná o tom, že nás můžou poslouchat šestnáctiletí teenageři i čtyřicátníci. V tomhle jsme poměrně přístupní. Už teď máme hodně široký posluchačský záběr a myslím, že díky česky zpívaným písničkám se může dosah ještě výrazně zvětšit.

Řekni mi víc o "Symbolech", co na té desce najdeme, kromě česky zpívaných textů?

Adam: Na desce je celkem devět písniček, šest klasických s textem a tři čistě instrumentální - ty se jmenují "Symbol I", "Symbol II" a "Symbol III". Odtud název celého alba, který zjednodušeně řečeno vyjadřuje naše přesvědčení o tom, že žijeme ve světě, který je plný symbolů. Mezi ostatními je pro mě moc důležitá písnička s názvem "Prázdný Domy", která vychází z mojí záliby v zombie filmech a post-apokalyptický atmosféře. Když jsem ji psal, přemýšlel jsem o tom, jak funguje lidská společnost, jak jsou v ní nastavený určitý hodnoty jako mít dobrou práci, barák, děti a tyhle věci, které jsou tím, co většinu lidí udržuje v domnění, že mají smysl života. Jsou to zažité standardy, a když najednou zmizí, nemáš pro co žít, máš chuť se zabít. Nemusí být nutně pravdivý, ale dokud je máš, přináší lidem právě alespoň ten pocit, že vědí, pro co mají žít. Filmy ukazují civilizaci v situacích, kdy se svět zhroutil a vyplavou na povrch hodnoty zcela odlišné, než máme za normálních okolností. Něco mě na tom hrozně fascinuje. Ne že bych to chtěl zažít, ale jenom to potvrzuje můj dojem, že tyhle obecně rozšířené a platné standardy toho, co je cool a co už není cool, jsou jenom vymyšlené, že je to fake. Každý den mi tahle myšlenka pulsuje v hlavě a právě o tom je i písnička "Prázdný domy". O tom, co by se stalo, kdyby se svět zhroutil a nastala apokalypsa. Vlastně je to možná moje vůbec nejoblíbenější skladba, kterou jsem kdy napsal.

Co se týče nahrávání, všechno proběhlo hladce?

Adam: Nahrávali jsme z velké části u mého nejlepšího kamaráda na chatě v Krhanicích, kam jsme si přivezli veškeré potřebné vybavení, abychom se vyhnuli stresu a nákladům ve studiu. V momentě, kdy jsme odtamtud odjížděli, většina věcí byla v podstatě hotových, jako třeba písnička "Černá noc", kterou už jsem měl zhruba z poloviny napsanou a kterou miluji, nebo "Jemná". Do studia jsme si přinesli jenom pár restů, o kterých jsem věděl, že budou muset vzniknout až na místě. Jednu věc jsem napsal hned - takový sice pořád temný, ale v podstatě hodně zpěvný a popový song. Jde možná o nejpozitivnější písničku Calm Season, která existuje! U druhého songu jsem měl dlouho napsanou jenom kytaru, jednoduchý country motiv ve stylu Fake Tapes, ale chyběl mi text. Mel jsem pouze refrén. Jak jsem byl ve stresu, nešlo mi s tím hnout. Nakonec jsem ho rozepsaný poslal Petrovi Soukupovi, jestli by mi ho nepomohl dokončit. Vyšla z toho anabáze plná přeposílání různých verzí textů, se kterými jsme ani jeden nebyli úplně spokojení. Dostali jsme se do stádia, kdy jsme řešili, jestli ten song na desku vůbec dávat, nebo ne. Nakonec jsme se ale na posledních chvíli rozhodli, že to bude dobrý a že ho tam chceme.

Máš v hlavě už i nějaká doprovodná videa, když tě tolik baví filmařina? Budeš se na nich autorsky podílet?

Adam: Dva klipy na předchozí desku jsem si dělal sám. U prvního singlu z novinky, písničky "Výhled", jsem ale oslovil kamarády, kteří mají produkční firmu, aby si to vzali na starost oni. Protože jsou všichni hrozně busy, ve výsledku jsem na tom musel zase udělat hodně práce sám a jsem rád, že jsme to vůbec nějak dotáhli. Já mám s videi trochu problém v tom smyslu, že na rozdíl od té hudební stránky nevím, koho oslovit, za kým jít, abych od něho mohl očekávat, že se do výsledku podaří dostat to, co si představuji. V tuhle chvíli mám klasicky jako vždycky, když dělám desku, pocit, že by klip slušel nejlíp všem písničkám. Za půl roku si ale říkáš, že ho vlastně potřebují jenom dvě a po roce jenom jedna. V principu bych byl ale každopádně rád, aby videa vznikala z dílny někoho třetího. Nepotřebuji tady rozjíždět žádnou one man show, ale mnohem radši bych pokračoval v propojování šikovných lidi.

Preferuješ ty sám hrané videoklipy, nebo jsi nakloněný i jiným formám zpracování?

Adam: Živím se tím, že režíruju, dělám kameru i postprodukci a video obecně miluji. Videoklipy podle mě mají tu schopnost dát písničce další svět, který si zaslouží. Není to jako knížka, kde si čtenář představuje hlavní postavy podle svého. I když v hudbě je to podobný. Písničku můžeš adaptovat různými způsoby. Ve chvíli, kdy vidíš video, si ji ale automaticky spojíš s předkládaným vizuálem. Jako když slyšíš "Wrecking Ball" a vidíš před očima Miley Cyrus na houpací kouli (haha). Proto mám právě rád spíš hraný věci, který tomu dají ten prostor. To je i důvod, proč při natáčení videí vždycky chci, aby tam byly široké záběry. Divák je pak líp zasazený do kontextu.