Uplynul rok od doby, co jste odehráli svůj velký koncert v Incheba Areně. Jak na něj teď s odstupem času vzpomínáte, máte ho ještě pořád v živé paměti?

Tomáš: V živé paměti ho máme hodně, protože jsme právě strávili měsíc a půl sledováním záznamu, pořízeného během něj. Bylo potřeba všechno sestříhat a podobně. Jinak samozřejmě pocit z toho koncertu jsme měli úžasnej a přetrvává doteď. Přišlo neskutečné množství lidí!

To máš pravdu, přišlo hodně lidí, podle mých čísel celé čtyři tisíce. Nečekali jste to?

Martin: Podle toho, jak probíhal předprodej, se dalo nějaké číslo zhruba indikovat. Už z toho jsme ale byli překvapení. Příjemně samozřejmě. Čím víc lístků se prodávalo, tím víc z nás padal stres. Nešlo zrovna o koncert, který by byl úplně levný, a měli jsme ho celý ve své vlastní režii. Na druhou stranu, jak předprodej pokračoval a Incheba se blížila, o to větší zase byla tréma. Víš co, člověk cítí odpovědnost a chce ze sebe při podobně velké události vydat to nejlepší.

Měli jste nějaký plán B pro případ, že by se to náhodou rýsovalo špatně?

Martin: Jo, sebevraždu (smích).

Tomáš: Variantu, že by to byl úplný průser a koncert by, nedej bože, bylo nutné zrušit, jsme neřešili. Bavili jsme se ale o tom, že bychom například různě zkracovali halu. Naštěstí to ale nebylo potřeba. I když je teda fakt, že před tím, než se předprodej vůbec pořádně rozjel, jsme se mezi sebou vsázeli, kam až se dostaneme. Takové číslo, jakého jsme dosáhli, si ale nikdo netroufal odhadnout. Bývali bychom šťastní i za patnáct set příchozích.

Takže alternativní prostor nebo podobné řešení, to vůbec nepadalo v úvahu?

Tomáš: Ne, to určitě ne. Incheba Arena byla jistá i za cenu toho, že bychom provařili spoustu peněz.

Stáli jste už někdy v minulosti před takovou výzvou, zda se něco povede, nebo ne, a kdy vás fanoušci natolik příjemně překvapili svoji podporou? Teď nemyslím jenom z finančního hlediska.

Tomáš: V takové míře určitě ne.

Ale to nebyl zdaleka váš první velký koncert, že? Vystupovali jste na jiných velkých událostech, na festivalech.

Martin: Samozřejmě jsme hráli i před větším publikem, před třiceti, čtyřiceti tisíci, ale to nebyly vyloženě naše akce. Šlo o festivaly, a to je úplně jiná věc. I přesto, že jsme na některých festivalech vystupovali jako headlineři, celé to bylo postavené zcela odlišně než koncert typu Incheba Arena. Jde v podstatě o společenskou událost, kde je hromada účinkujících, máš tam různé kolotoče a všelijaké atrakce, na které si jen člověk vzpomene. Jako na pouti! Na festivaly proto lidé většinou nepřicházejí jen kvůli určité kapele. To je zásadní rozdíl.

Dalo by se říct, že vám od loňska určitým způsobem zdravě narostlo sebevědomí, když jste viděli tu oporu ve svých fanoušcích na vlastní oči? Nadcházející koncert v Lucerně (rozhovor proběhl před křtem aktuální živé desky, pozn. red.) přece jen taky nebude nejmenší. Byla a je pro vás jeho organizace oproti Incheba Areně příjemnější, když teď víte, že se můžete spoléhat na tak silnou podporu?

Tomáš: Tak to není. Pro nás jsou to pořád stejné nervy. Rádi bychom koncert v Lucerně udělali jinak, chceme fanoušky překvapit. Je to odlišný prostor, k tomu navíc Lucerna... V podstatě jdeme úplně do neznáma. Takže nervy jsou a ještě budou.

Jak dlouho trvá zorganizovat takový koncert jako ve Velkém sále Lucerny? Když se ohlédnete zpátky, kolik času celá organizace zabrala a co všechno obnášela?

Martin: Jako vždycky, všechno začalo s velkým předstihem. Vlastně hned po Inchebě jsme začali řešit Lucernu, takže od té první myšlenky, úplně prvních telefonátů, to zabralo zhruba rok. Pokud jde o organizaci, je tady jednak technická stránka věci, musíš vymyslet, jakým způsobem koncert koncipovat, zapomínat nelze samozřejmě ani na finanční stránku věci. Je třeba spočítat, kolik koncert bude stát, a zařídit, aby se zaplatil. A tak dál a tak dál. Můžeš jenom pokračovat. Ten proces je dlouhý a skutečně si vyžádal celý rok. Hodně z organizačních záležitostí kolem nicméně zařizuje náš manažer Pepe, to je pro nás velká pomoc.

Dá se proces přípravy podobně velkého koncertu jako v Incheba Areně nebo Lucerně přirovnat k natáčení nové desky? Nemyslím jenom z časového hlediska, ale i pokud jde o finanční stránku, včetně toho, do jaké míry se vy osobně do něho zapojujete.

Tomáš: V zásadě ano. Hlavní rozdíl je v tom, že oproti přípravám desky je organizace koncertu skutečně mnohem víc na manažerovi. Neznamená to ale, že by šla mimo nás. Větší část, v podstatě nějakých 90 % organizačních záležitostí, manažer řeší s kapelou. Na druhou stranu během příprav desky je takřka všechno na nás a manažer do ničeho, kromě třeba před finálovým poslechem desky, tolik nezasahuje.

A co setlist koncertu takového formátu? Viděla jsem na něm devětadvacet písniček, to je hodně našlapaný setlist. Kolik za normálních okolností hráváte věcí během jednoho vystoupení?

Martin: Záleží na tom, co je to za koncert. Pokud se bavíme o festivalovém setu, ten trvá zhruba padesát minut, což je asi třináct písniček, zatímco standardní klubový koncert má až hodinu a půl a odehrajeme při něm třeba dvacet tři věcí. Teď v Lucerně to bude zase o kus delší než obvykle.

Vy jste loni už na začátku příprav věděli, že budete pořizovat z koncertu v Incheba Areně živák? Pokud ne, kdy přesně jste se pro jeho natočení rozhodli?

Tomáš: Ta myšlenka vznikla až v tu chvíli, kdy jsme zjistili, že to nebude průser (smích). Ne, my jsme se bavili o tom, že by bylo fajn oslavu patnáctých narozenin nějakým způsobem zaznamenat. Kdyby tam ale mělo dorazit, řekněme, jenom třeba sedm set lidí, tak bychom žádný živák určitě netočili.

Takže to nebyl vůbec ten případ, kdy má kapela na začátku v hlavě myšlenku, že udělá živou nahrávku, a pak se podle toho uzpůsobí i koncept koncertu a podobně?

Martin: My už jsme živák předtím natáčeli, takže tohle jsme si v minulosti vyzkoušeli a neměli jsme tu potřebu. Tentokrát to bylo vyloženě směřované ke koncertu a k tomu, aby to bylo prostě velký!

K žádným úpravám písniček do koncertní podoby tedy nedošlo?

Tomáš: Ne, my jsme se spíš zaměřili na úpravu scény a vizuální stránku věci. Chtěli jsme přijít s multimediální show, vhodně doplňující písničky, které hrajeme a vlastně musíme hrát pořád více nebo méně stejně. Souvisí to zejména s technickým vybavením, které používáme. Mnoho prostoru pro přearanžování písniček zde není. I z toho důvodu jsme koncept koncertu pojali tak, abychom pro skladby v setlistu především vymysleli zajímavé efekty, které by je co nejvíce podtrhly.

Vaše dva předchozí živáky vznikly podobným způsobem - tedy tak, že jste si až v průběhu příprav koncertu řekli, že by bylo fajn z nich něco pořídit?

Tomáš: Vlastně jo, vznikly tak nějak spontánně. Neměli jsme zrovna nové cédéčko a chtěli jsme našim fanouškům něco nadělit.

Martin: Náš první živák vznikl během koncertu, který se konal v rámci Benátské noci, ještě společně s videodokumentem. Byl tam tenkrát obzvlášť velký předpoklad, že všechno dopadne dobře a přijde hodně lidí, protože Benátská noc je jeden z největších festivalů v republice. Navíc už jsme tam předtím hráli a znali jsme prostředí. Všechno tedy hrálo pro to natočit živou nahrávku právě zde.

Zmínili jste fanoušky, myslíte vždycky při vydávání materiálu, jako jsou živáky, DVD nebo bestofky, zkrátka materiálu, který by se dal označit za bonusový, v první řadě právě na ně, nebo vám slouží taky trochu k tomu, abyste měli památku na některé zásadní okamžiky v historii kapely? Jaký mají vlastně podobné bonusy ohlas, uvážíte-li náklady vynaložené na jejich pořízení? Přece jen dnes není obvyklé investovat do klasických studiových nahrávek, natož do bonusů.

Tomáš: No jasně, děláme to pro fanoušky. Pro naše obohacení to rozhodně smysl nemá. Myslím, že v dnešní době je třeba vydávání bonusů brát především jako takovou dobrou vizitku kapely.

Jaký vztah máte vy osobně k nakupování muziky? Je pro vás některá z kapel natolik srdcová, že shromažďujete nejen její CD, ale i doplňkový materiál? Jste natolik aktivní fanoušci?

Tomáš: Cizí muzikou se určitě zabýváme, ale že bychom byli až takhle aktivní v tom fanouškovství, to nevím.

Martin: Já to třeba řeším takovým, myslím si, elegantním způsobem. Kolikrát mám vyhlídnuté nějaké album, které bych si přál, ale vyloženě se mi ho nechce kupovat, protože třeba zrovna nejsou peníze. Na druhou stranu to ale zas nechci dělat jako většina ostatních, že si všechno budu stahovat na internetu. Vlastně to ani pořádně neumím. Proto když je příležitost jako narozeniny, svátek nebo Vánoce a rodina se ptá, co chci koupit, než abych dostal nějaký kraviny, které stejně nepoužiju, řeknu třeba: "Hele mami, má vyjít nové cédéčko Rammstein," objednám si ho takhle u ní, ona má radost, že mi koupila pěknej dárek, a já mám zase radost, že jsem dostal věc, kterou bych si jinak sám nekoupil, a nikoho jsem neokradl.

Jasný, chápu. U některých kapel se projevuje velké fanouškovství i v takovém tom fetišistickém hledisku, kdy člověk ve výsledku moc nekouká, jakou nahrávku ta která kapela zrovna vydala, ale ozvou se v něm sběratelské potřeby a pořídí si cokoli už jen pro ten pocit mít všechno komplet. Myslíte, že konkrétně u vašich fanoušků se něco takového uplatňuje ve zvýšené míře?

Martin: To je pravda. Dneska si fakt převážná část lidí myslí, že muzika je zadarmo a všechno je ke stažení na internetu. Skalní fanoušci jsou ale naopak v podstatě sběratelé. Chtějí mít desky fyzicky doma, chtějí je mít s podpisem, vystavují si je na poličkách a tak. To platí obecně, nejen pokud jde o Škwor. Dá se říct, že bez tohohle typu fanoušků by desky vůbec nemělo cenu vydávat. Ne, že by jich bylo hodně, ale pořád si myslím, že dost na to, aby pro ně vydávat tyhle věci smysl mělo, a to včetně třeba právě živáků.

Vy dlouhodobě trháte rekordy v prodejnosti. V roce 2005 jste dostali zlatou desku za deset tisíc prodaných nosičů. Určitě takových fanoušků musíte mít víc než dost.

Tomáš: Snad ano. I naše aktuální deska "Sliby a lži" si vede dobře. Shodou okolností by se právě na koncertu v Lucerně měla předávat zlatá deska. Takže zaplať pánbůh jo, určitě máme fanoušky, kteří jsou ochotní do hudby investovat.

Když jsme se teď opět dostali k Lucerně, jak to v tuhle chvíli vypadá s přípravami? Koncert se pomalu blíží, jste konečně ve finále?

Tomáš: Zdaleka nejsme. Je tam ještě pořád obrovský prostor, co řešit, a až do samotného koncertu to spíš bude jenom horší.

Jaký bude koncept koncertu v Lucerně ve vztahu k čerstvě vydanému živáku? Plánujete ho klasicky pokřtít? Objeví se tam někdo z hostů, který s vámi vystoupili v Incheba Areně? Třeba Kamil Střihavka nebo Gábina Gunčíková?

Tomáš: Křest jsme řešili a určitě proběhne. Kamil ani Gábina ovšem součástí programu nebudou.

Martin: To, že s námi loni vystoupili, není výrazem dlouhodobé spolupráce, i když se samozřejmě ničemu nebráníme.

Tomáš: Na koncertu v Lucerně s námi budou naši nejbližší, ti také živák z Incheby pokřtí.

Prozradíte, komu jmenovitě se dostane ta čest vaši novou live nahrávku pokřtít, nebo si necháte jména křtitelů jako překvapení?

Tomáš: Necháme si je pro sebe, ať jsou lidi překvapení.

Koncertovat budete čistě vy, žádného hudebního hosta neplánujete?

Tomáš: Víš co, my to nechceme dělat tak, jak to občas vídáme u ostatních kapel (a teď fakt nemluvím třeba o Kabátech). Myslím tím, že bychom uspořádali velký koncert, přizvali si na něj dalších, já nevím, třeba pět účinkujících a vydávali ho za svojí akci. Ne, my jsme prostě chtěli, aby lidi přišli čistě na nás. Proto jsme ani oni neinzerovali Kamila nebo Gábinu.

Teď vás čeká Lucerna, křest a turné po republice, co bude potom, máte nějaký zajetý harmonogram?

Tomáš: První měsíce po Novém roce si necháváme volný, aby se člověk dal dohromady. Máme očistu, to je taková naše tradice. Blíží se ale čas příprav nového alba, které by zhruba v září nebo říjnu 2015 mělo být na světě.

Takže zase za rok opíšete další kolečko - nová deska, turné, velký koncert?

Tomáš: Jasně, my nepřestaneme (smích).

Martin: Ne, nepřestaneme vás masírovat (smích).

Nebudete teď už trochu zmlsaní z těch velkých koncertů? Incheba Arena, Lucerna... Myslím to nadneseně, ale přece jen, když si jednou člověk zažije, jaké to je mít před sebou čtyři tisíce lidí, nechybí vám potom ta atmosféra?

Tomáš: Ne, ale víš, co je nejhorší? Až přijde doba, kdy na naše koncerty žádní lidi nedorazí. A ta doba přijde!

Vždyť hrajete teprve patnáct let, to by snad ještě nemělo dlouho hrozit, ne?

Tomáš: Hele, to klidně může přijít hodně brzy, uvidíme. Každopádně jsou koncerty, kam přijde do sálu dvě stě, tři sta a ten večer je kolikrát daleko lepší než akce, na které dorazí čtyři tisíce fanoušků. Pro nás je to navíc daleko menší stres, člověk v tom prostředí funguje zase trochu jinak. My ale tohle neřešíme, jestli Incheba, Lucerna nebo normální kluby. Pokud ano, tak jedině z hlediska finančních investic. Hlavní je vždycky ten pocit z hraní, na který tyhle věci nemají vliv. Nehrozí, že bychom si třeba řekli: "Hmm, dneska jedeme někam do Horní Dolní nebo nevím kam, tak tady to voholíme." Takhle to nefunguje.

Martin: A fakt je ten, a to už se rozhodně stalo víckrát, že jsme si řekli i po menším koncertě, v té Tomášově slovy Horní Dolní, že jsme předvedli svůj životní výkon. Na druhou stranu po větších akcích, které provází stres a velké nervy, člověk takový pocit často vůbec nemá.

Když sestavujete seznam vašich zastávek, máte mezi nimi nějaká svoje oblíbená místa, kam se rádi vracíte, nebo naopak místa, kterým se raději vyhýbáte, protože s nimi máte špatnou zkušenost? Ať už kvůli čemukoli.

Tomáš: My to máme spojený spíš s technickými stránkami věci. Stává se, že i po těch patnácti letech přijedeme někam, kde jsme nikdy předtím nebyli, přijde hodně lidí, pořadatel vydělá, dejme tomu, že i my vyděláme, ale stejně je to tam na prd a říkáme si: "Tak sem už nikdy víc." Například proto, že tam neustále vypadává elektrika nebo se stávají jiné kiksy spojené s technikou. Takhle to nejde, to pak vážně nemá smysl.

Martin: Naopak když přijedeš někam, kde už jsou všechny tyhle věci, o kterých mluvil Tomáš, v pohodě, je tam třeba pěknej zvuk, sál, technický zázemí, pořadatel funguje, ale lidí přijde málo, je to pro nás spíš o důvod víc, proč se tam vrátit.

Vy jste zmínili, že v nějakém vzdálenějším horizontu se může stát, že na vaše koncerty přestanou chodit lidi. Připouštíte, že někde tam v budoucnosti je konec Škworů, jste na to připravení?

Martin: S tím není smířený žádný člověk, kterého baví to, co dělá. Všichni by chtěli být do smrti na špičce, aniž bych tím teď chtěl říct, že my na ní jsme. Každý by chtěl, aby to fungovalo co možná nejdéle. Je potřeba si ale přiznat, že každá kapela má nějaký svůj zenit, ať jsou to světové hvězdy nebo malá jména, a i na nás jednou přijde řada.

A jaké to je mít kapelu patnáct let? Máte pocit, že to strašně utíká a Škwoři pomalu stárnou, nebo spíš zrají?

Tomáš: Já si myslím, že nás to baví čím dál víc a pořád to jede.

Martin: Určitě, zatím to rozhodně zraje!