"Král Škorpión" je učebnicovým příkladem spotřebního produktu, jenž byl natočen pouze a jedině z ekonomických pohnutek. Je to v podstatě výrobek, který se zhlédne a "vyhodí", neboť k tomu je určen. Hudba k němu oplývá v několika bodech dosti podobnou charakteristikou.

Už při pohledu na booklet gramotný posluchač zjistí, že toto album nebude o ukolébavkách, romantických vyznáních lásky ani o častuškách. Jména Godsmack, System Of A Down, Creed, P.O.D. či Sevendust jsou zřetelnými symboly přicházejícího kovu, místy řádně těžkého. Vězte, že na soundtracku je dohromady šestnáct kovářů, tedy pořádná porce pro nebohá bedra posluchačova. K tomu si je třeba připočíst, že drtivá většina ukutých podkov je zcela nová (nebo alespoň dříve nekutá na jiných kovadlinách).

Produkci desky měl na starost spolu s Avery Lipmanem Sully Erna, což je zpěvák skupiny Godsmack, která na album přispěla úvodním singlem "I Stand Alone". "I Stand Alone" je v každém případě jednou z nejzdařilejších písní desky - valivý hard rockový riff, dunivý vokál, lehce střižená melodie. Výborně zní i příspěvky od Creed (asi nejpomalejší skladba s typicky výraznou melodií postavenou na perfektním vokálu Scotta Stappa), nepříliš známých Flaw (jsou snadno zaměnitelní s Disturbed), Roba Zombieho s Ozzy Osbournem (píseň "Iron Head" je převzata z nejnovější Zombieho desky "The Sinister Urge"), Sevendust či Coal Chamber. Zbytek soundtracku je spíše průměrný, resp. skupiny a jejich skladby se neprezentují nikterak výraznou strukturou. Tu a tam je někdo o stupínek lepší (System Of A Down, P.O.D.), avšak ani to nestačí, aby se dalo hovořit o vskutku výborných sonzích.

Jednoznačným pozitivem tohoto soundtracku je, že většina písní byla buď přímo složena pro jeho potřeby, nebo byla alespoň vyjmuta z dříve neuvedeného repertoáru kapel, takže fanoušci mají skutečný důvod, proč si album pořídit. Navíc se u několika písní jedná o opravdu povedené kousky. Pochválit lze i konzistenci desky, která se nese v uceleném hávu, z něhož nikde nic nevyčnívá a nepřekukuje. Záporem je obsáhlost. Na soundtrack přispělo šestnáct interpretů, z čehož je dobrá polovina nepříliš inovativní, dokonce bych řekl nudná. To se týká Injected, Hoobastank, Nickelback, Breaking Point nebo Mushroomhead. Jejich hudba je nenápaditá, klišovitá, příliš urputně se držící zaběhlých nu-metalových a post-grungeových kolejí.

Soundtrack "The Scorpion King" by se stal výtečnou deskou, kdyby netrval hodinu a nepělo na něm čísly 16 interpretů. Pokud by producenti zkrouhli finální účast na jedenáct či dvanáct jmen, nebylo by pochyb, že toto album má nejen ohromnou šanci na úspěch (avšak soudě dle ohlasu na "I Stand Alone" se úspěch dostaví i tak), ale i pádný důvod k "existenci". Jelikož se tak nestalo, soundtrack je to sice místy více než zajímavý, místy ale také patřičně nudný.