Před pár lety se to zdálo takřka nemožné, aby k nám zavítala na koncert Kanaďanka belgického původu Lara Fabian. Pak ale vyprodala Smetanovu síň Obecního domu a bylo jen otázkou času, kdy se opět do Česka vrátí. Ten čas přišel letos, když zazpívala v koncertním sále Fora Karlín. A byl to znovu velký zážitek.
Live: Lara Fabian
místo: Forum Karlín, Praha
datum: 16. října 2014
setlist: Je T’aime, J'y Crois Encore, Caruso, Il est lune, Angel, I Guess I Loved You, Calling You, Alfonsina y el mar, La difference, Make Me Yours Tonight, Yeliel (My Angel), Pas sans toi, Mademoiselle Hyde, Je suis malade
přídavek: Adagio
© Markéta Bínová Když před dvěma roky
Lara Fabian koncertovala v Obecním domě, sebrala si při procházce kamínek, aby se sem zase vrátila. Hle a ono to fungovalo. Při jejím dalším turné už Česká republika nemohla chybět. Ovšem s oznámením jejího koncertu v Karlínském Foru začaly mizet vstupenky takovým způsobem, že bylo nutné přidat ještě jeden. Kdo by to byl čekal? Tedy zvlášť potom, co známým oznámíte, že se chystáte na její koncert, a ti na vás jen tázavě koukají s tím, kdo to vlastně vůbec je...
Na rozdíl od prvního koncertu s sebou tentokrát Lara přivezla o něco bohatší scénu. Ne, že by přichystala nějakou monstr produkci, o tom její hudba není, ale na pódiu se tyčily čtyři velké obrazové rámy a v každém z nich seděl jeden z muzikantů. S prvními tóny ovšem bylo možné vidět pouze jejich siluety, protože všechny rámy zakrývala prosvícená opona. Ony úvodní tóny byly ovšem střípky nálože těžkého kalibru. Zpěvačka totiž otevřela celý koncert jedním z největších hitů "Je T’aime" a jen těžko si dokážete představit, jaký to vzbudilo ohlas. Za ty dva roky samozřejmě neztratila nic ze svého umu a já vám garantuju, že tak, jak ji slyšeli ve čtvrtek návštěvníci koncertu, ji žádná účastnice SuperStar a podobných soutěžích nikdy nezazpívá. Tolik citu, poloh, křišťálově čistých tónů v kombinaci se sílou hlasu je unikátní.
© Markéta Bínová Koncert nicméně pokračoval dále a ani druhá "J'y Crois Encore" nebyla jiná. Teprve během ní spadly z obrazů opony a siluety se konečně proměnily v muzikanty. Těch bylo tentokrát o jednoho více. Ke klavíru, bicím a kytaře přibyla ještě basa a rozhodně to bylo ku prospěchu zvuku. Sice se říká, že tvrdí muziku, nicméně v případě Lary Fabian spíše dělala zvuk bohatší, košatější a daleko lépe s ním hlas zpěvačky samotné vynikal. Navíc si mohla dovolit i dynamičtější věci jako "Make Me Yours Tonight" nebo "Mademoiselle Hyde" z muzikálu "Doktor Živago". Bylo to velmi příjemné rozptýlení mezi spíše pomalejšími skladbami bohatých na klenuté melodie.
Ono to tentokrát bylo vůbec o něco pestřejší než poprvé. Například mezi obvyklou francouzštinou a angličtinou zazněla ještě italština, nehledě na skladby jako "Alfonsina y el mar", které vše obohatily ještě o španělské a latino prvky. Vedle svých vlastních písniček zařadila na program i hit
Sarah McLachlan "Angel", kterému mírně pozměnila rytmiku, což bylo na jednu stranu nezvyklé, ale na tu druhou osvěžující.
Když už jsem se zmínil o muzikantech, vedle obrazů předváděli především své instrumentální umění, ačkoli to bylo stále ve stínu samotné zpěvačky. Každý dostal prostor pro jedno sólo, které opět nejvíce využil perkusista Rony Iwryn. Zatímco mně to přišlo až příliš, ostatní byli opravdu nadšení z jeho rozšířeného vodně-lavorového intermezza poskládaného z bonga, cachtání, zurčení a zvonečků. Podobné tomu bylo i v případě basového úvodu k "Yeliel (My Angel)", které bylo zbytečně progresivní až disharmonické. Na druhou stranu samotnou písničku pak celý kvartet zahrál v tak výborné aranži, až jsem měl chuť se všem čtyřem poklonit. To bylo ale jedna z mála chvil, kdy na sebe pánové více upozornili. Jinak je na pódiu zastiňovala ona křehká a přitom neskutečně výrazná dáma.
© Markéta Bínová Nebylo pochyb, že Lara Fabian, která tentokrát přišla v elegantních černých šatech, má celé publikum dokonale v hrsti. Je jedno, kolik v publiku sedělo cizinců a kolik Čechů, ona je všechny dokázala, i díky výborné akustice sálu, svým zpěvem, respektive hlasem sjednotit. I když ho člověk slyšel už mnohokrát, stejně se nemohl nabažit té neskutečné jistoty, s jakou sází jeden tón za druhým, a to i v těch nejtěžších přechodech, v obtížných rytmikách a bez ohledu na rozsah. A je úplně jedno, zda je zrovna v onom charakteristickém francouzském popu, latině nebo třeba šansonu, kde více vypráví. I tak mají její slova krásnou melodii. Její zpěv má tak úžasnou hloubku a dynamiku, kterou budete u jiných jen těžko hledat. Publikum to cítilo stejně, alespoň podle bouřlivých reakcí nejen na konci písniček, ale především díky spontánním projevům nadšení v jejich průběhu.
Mezi nimi naopak chvíli působila jako éterická bytost, která se zajímá o vyšší bytí, aby se pak během jedné písničky změnila v normální ženskou, která s vámi žertuje o neustálém stěhování věcí po pódiu, což dělá prý i doma, a její manžel z toho šílí. Má stále silný vztah k fanouškům, a tak si velmi ochotně mezi písničkami s nimi nejen vyprávěla, ale také přebírala kytky, dárečky a podobně. Koneckonců jeden z nejsilnějších momentů celého koncertu bylo, když se na začátku přiznala, jak moc ji návrat do Prahy dojímá, dokonce více, než když tu byla poprvé. Nebo, když sedíce na klavíru, písničkou "Pas sons toi" děkovala za to, že jsou tu stále pro ni.
© Markéta Bínová Naopak hudebně nejsilnějším zážitkem byla poslední písnička před přídavkem "Je suis malade", kterou známe od
Marie Rottrové jako "To mám tak ráda". Verze Lary Fabian je daleko více šansonová a patřila k těm, kde hodně
vypráví. Tedy pouze ve slokách, protože refrén měl v jejím podání naopak takovou sílu, že se obešla bez mikrofonu. Není tedy divu, že s úderem posledního tónu byla celá hala na nohou a neutuchajícím aplausem si žádala přídavek. Ten dostala v podobě klasiky "Adagio", tentokrát anglicky zpívané, která patří mezi její vrcholné kusy. Pak už jen slíbila, že se opět brzy uvidíme a zmizela v zákulisí.
Lara Fabian i svým druhým koncertem přesvědčila, že je stále nejlepší současnou popovou zpěvačkou na světě. Ačkoli ono spojení současnou popovou nelze brát až tak doslova, protože současný pop už zní krapet jinak, zatímco ona zůstává v tom klasičtějším pojetí. Na druhou stranu tomu věkově nejrozmanitějšímu publiku, které si dokážete představit a které bylo při odchodu nesmírně spokojené, to bylo úplně jedno. Miluje ji, jaká je, jaké písničky si vybírá, jaké skládá, doslova hltá každý její tón a ona na oplátku miluje jeho. Takže: Au revoir madame Lara a zase brzy v Česku.