Všechno to začalo náhodou: spoluprací s Davidem Guettou na singlu "Titanium" v roce 2011. Siin hlas se na nahrávku dostal malým francouzským podvrhem, kdy populární DJ a producent jednoduše použil její vokál z demoverze, aniž by o tom zpěvačku informoval. Ta se dost naštvala, protože právě plánovala ústup z hudebního popředí a chtěla se definitivně usadit jako skladatelka. Jenže úspěch songu tomu nepřál. Sia Furler se chtě nechtě musela smířit se statusem hvězdy slušné velikosti. Nakonec za to byla ráda, protože titan se elegantně smísil s vkusem posluchačů, čímž vznikla dokonalá chemická reakce. Sia se dostala do širšího povědomí a měla najednou plnou ošatku kšeftů od těch nejzvučnějších jmen.

Možnost psát pro elitu současného popu jí prý zachránila život v době, když už nevěděla co se sebou, utápěla se v návykových látkách a chystala se na dobrovolný odchod z tohoto světa. Tenkrát, když se jí ozvali manažeři Christiny Aguilery, chytla druhý dech. Měla jedinou podmínku: zůstat ve stínu hvězd.

Jenže to v hudbě jednadvacátého století nejde tak snadno. V době internetu, kdy si ihned zjistíte, co je nějaká Sia zač, a telefonů s foťáky, kdy si vás každý může vyfotit, se publicitě nevyhnete. Někteří se s tím naučí žít, jiní ne. Ona se s tím žít nenaučila a ani nechce. Nikdy se ani netajila tím, že publicitu nesnáší. "Tím, že jsem dostala možnost pracovat s těmi největšími popovými hvězdami, jsem mohla trochu nahlédnout do jejich života. A zjistila jsem, že žít jako oni vůbec nechci. Chci jen mít svoje soukromí," povzdechla si ve své krátké eseji nazvané "My Anti-Fame Manifesto".

Zkušenosti z minulých let ji také utvrdily v tom, že není úplně ta správná osoba pro kariéru sólového umělce. Nezvládala své povinnosti vůči nahrávací společnosti a k tomu trpěla depresemi a jevila příznaky bipolární poruchy. Tehdy také přišla na své úzkosti z živého vystupování, jež přetrvávají doteď - a nemá to nic společného s tím, že by naživo neuměla zpívat. Čím úzkostlivější byla, tím víc ji těšil cizí úspěch a tím víc ji bavilo psát pro ty největší popové ikony: mezi jejími zákaznicemi se objevovaly Britney Spears, Beyoncé, Rihanna a mnoho dalších. A pak najednou udělala další obrovský krok ke své vlastní slávě. Ovšem nebyla by to Sia, kdyby na to nešla tak nějak oklikou a maximálně divně.

Je velmi důležité si uvědomit, že její nechuť k popularitě má skutečně dlouhodobý charakter. Už dlouho před "1000 Forms Of Fear" neposkytovala rozhovory ani nekoncertovala, k vydání další sólové desky byla v podstatě donucena svým manažerem Jonathanem Danielem.
"Je to úžasná umělkyně a chtěl jsem, aby album vyšlo. Protože kdyby to neudělala, litovala by toho pak celý život," konstatoval. Domluvil se s jejím labelem RCA, že ji nebudou nutit k žádné propagaci: nemusí tedy vystupovat v žádných talk show a nepojede se turné. A na oplátku jim Sia naservíruje desku, co bude v Americe #1. Kdekdo by se nad tím uchechtl, ale v RCA se tomu po poslechu "Chandelier" nesmál nikdo. A jestli to ještě nevíte, jednička albové hitparády nahrávku opravdu nakonec neminula.

Jenže jak to udělat, aby byla Sia neslavná a spokojená a zároveň se deska dobře prodávala? Lépe řečeno - aby mělo vydavatelství hlavně nějaký zisk. Skladatelka totiž zdůrazňuje, že kašle na výdělek a nemá zapotřebí nahrávku propagovat, neboť si, podle vlastních slov, vydělává pěkný balík psaním písní. Přistoupilo se tedy k metodě, která není úplně obvyklá: antipropagaci. Byl to svým způsobem také experiment, který si kladl za cíl zjistit, jestli dneska někoho zajímá čistě hudba, nebo jen natřásání prsou a velkých hýžďových svalů. Zpěvačka přišla s nápadem, že by bylo dobré zvolit za hlavní reklamní značku její charakteristickou blonďatou mikádo-paruku, která se bude objevovat na všech propagačních materiálech a v klipech. A ačkoli sama prohlásila, že "nedávat na obal desky svůj obličej je trochu risk, protože lidi jsou zvyklí spojit si hudbu s konkrétním obličejem," na přebalu "1000 Forms Of Fear" žádná tvář není. A navzdory očekávání nebyla ani v lyric videu, oficiálním klipu a žádném televizním vystoupení.

Při účinkování v show Ellen DeGeneres stála zády k publiku a zpívala do zdi, u Jimmyho Kimmela jakbysmet a v pořadu Setha Meyerse ležela na břiše na matraci, ve které byla díra, aby do ní mohla zpívat. S odvráceným obličejem poskytovala i všechny rozhovory. Na obálce časopisu Billboard překrýval její tvář odlepovací papírový pytel. A tím se otevírá další kapitola úspěšné propagace.

Co udělá člověk, který neví, jak Sia vypadá? Půjde si ji vyhledat na Googlu. Pak si řekne, co by takováhle bláznivá ženská mohla mít za hudbu, a jde si poslechnout její tvorbu. A začíná se dovídat všelijaké dohady a drby: že má hudebnice znetvořený obličej, že je psychopatka, nebo dokonce muž. Čím víc je Australanka divná, mlčenlivá a excentrická, tím víc k sobě přitahuje pozornost.

Zase tak moc to ale Furler nepřehání. Fanouškům se celkem v klidu podepíše (pravda, netváří se u toho zrovna přešťastně) a před prezidentem také vystoupí zcela normálně. Jinak ale skrývá svoji tvář, jak jen může.

Publicita je součástí práce každého umělce - s tím se zkrátka musí počítat. Někdo se s tím smíří a žije v tom. Sia takto žít odmítla, ovšem je otázkou času, jak dlouho jí takový postoj vydrží. Faktem zůstává, že lepší reklamu pro sebe vymyslet nemohla.