Americká skupina Swans si za dobu své existence vydobyla status výjimečné, skoro až kultovní kapely. Má za sebou hodně dlouhou historii, během které si postupně vytvářela svůj jedinečný styl. Její začátek sahá až do osmdesátých let, přesněji do roku 1982, kdy vznikla a vydala své první EP. Byla velmi uznávaná pro svůj experimentální rock obsahující výrazný noisový zvuk kytar. V kapele se za celou dobu trvání vystřídalo spoustu hudebníků, pouze Michael Gira, multiinstrumentalista a její hlavní představitel, v ní setrval od samého začátku. Nic však netrvalo věčně, roku 1996 vychází dvojalbum "Soundtracks For The Blind", Swans ještě rok nato koncertují, a pak ohlašují konec. Michael Gira se začal věnovat své nové kapele Angels Of Lights a řadě dalších projektů.

V roce 2010 došlo k zmrtvýchvstání. Na Facebooku a MySpace se objevila zpráva "SWANS ARE NOT DEAD" a kapela obnovila svou činnost. Při této příležitosti vyšla deska "My Father Will Guide Me Up A Rope To The Sky". Uběhly dva roky a svět spatřil dvouhodinový opus "The Seer", jehož titulní skladba o stopáži něco málo přes půl hodiny představovala perfektní hudební kompozici s opravdu silnou atmosférou. Hudební kritici byli nadšeni. V té době bylo naprosto bláhové myslet si, že by se Swans mohli ještě někdy překonat. Jenže to by nesměli vydat v pořadí již třináctou nahrávkou "To Be Kind". V tomto případě neplatí, že by bylo číslo třináct nešťastné. Spíš naopak.

Album "The Seers" mělo i přes všechny možné superlativy jednu drobnou vadu (ale opravdu jen drobnou). Nebylo příliš kompaktní a chvilkami postrádalo soudružnost mezi skladbami. Tento nešvar se na dvojalbu "To Be Kind", které má opět dvouhodinovou stopáž, podařilo vcelku elegantně vyřešit. Je vyvážené, drží při sobě a jednotlivé skladby na sebe příjemně navazují. Kapela si s posluchačem pohrává od samého začátku, důvtipně k tomu ve většině případů využívá monotónních zvukových linek a velmi intenzivní atmosféry. Úchvatné na tom je, že i přes výraznou monotónnost ani jedna ze skladeb nezačne nudit, naopak při opakovaném poslechu v každé objevíte něco nového.

Michael Gira je na desce neskutečně charismatický, plný energie, jeho živelný projev nepostrádá emoce. V textech je stručný, nezabíhá do složitých a dlouhých rýmů, důraz klade především na formu a spád ("No pain / no death / no fear / no hate / no time / no now / no suffering / no touch / no loss / no hand / no sense / no wound / no waste / no lust / no fear..."). Někdy šeptá, jindy ďábelsky křičí, občas má sklony ke kázání. Během poslechu celého alba však neuslyšíme jen jeho hlas, ale také ženské vokály. Ve čtyřech písních hostuje St. Vincent, po jedné pak Little Annie a Cold Specks (která udělala velmi povedený cover songu "Reeling The Liars In").

Nahrávka obsahuje deset skladeb (pět a pět na každém disku), ze kterých je však těžké vybrat tu nejlepší. Každá v sobě ukrývá něco jiného. Úvodní song "Screen Shot" začíná celkem klidným tempem a postupně vygraduje nejen po hudební stránce, ale také po vokální. Skoro čtyřicetiminutová skladba "Bring The Sun / Toussaint L'Ouverture" je rozdělena na dvě části. V první vzniká výrazný hluk, ve kterém se přes sebe bijí všechny hudební nástroje společně se sborovým zpěvem, ve druhé se přesuneme k oslavě haitského černošského vojevůdce. Obzvlášť ve druhé pasáži je třeba ocenit Girův šílený přednes. Konec prvního disku přináší příjemný odpočinek ve formě "Some Things We Do" s mrazivými zvuky na pozadí. U písně "Kirsten Supine" bral Michael Gira inspiraci z filmu "Melancholia" dánského režiséra Larse von Triera. Titul nejhlasitější a nejagresivnější skladby na desce získává "Oxygen". To je prostě totální atak na ušní bubínky!

Naprosto vynikající je zakončení stejnojmennou skladbou "To Be Kind", kterou po pěti minutách melancholického pozpěvování ("There are millions and millions of stars in your eyes...") dokonale přehluší úderný zvuk bicích a šum kytar. Závěrečné tři minuty nemilosrdného burácení bubnů stojí za to. "To Be Kind" nemohlo mít lepší zakončení.

"To Be Kind" není nahrávka pro každého. Je těžko stravitelná a na první poslech vám spíš způsobí utrpení. Ale pokud to nevzdáte hned na začátku a necháte se pohltit temnou atmosférou, syrovým zvukem a naléhavým sdělením Michaela Giry, určitě si ji oblíbíte, ba dokonce zamilujete. Bude to znít možná trochu troufale, ale Swans vydali album roku. Bez debat.

P.S.: Swans nás navštíví v pondělí 20. října v Lucerna Music Baru. Kromě známých skladeb by měli naživo zahrát také tři nové věci z chystané desky. Rozhodně byste si jejích vystoupení neměli nechat ujít. Poteče vám krev z uší. Slastí.