Neil Young se přihlásil s novým albem, což kvantitativně není žádná událost, protože při několika desítkách položek v diskografii se to už tak nebere. Deska "Are You Passionate?" patří k těm komornějším, a je tak stravitelná i pro běžné konzumenty. Což ovšem neznamená, že by kvalitativně zaostávala.
7/10
Neil Young - Are You Passionate?
Celkový čas: 65:49
Skladby: You're My Girl, Mr. Disappointment, Differently, Quit (Don't Say You Love Me), Let's Roll, Are You Passionate?, Goin' Home, When I Hold You In My Arms, Be With You, Two Old Friends, She's A Healer
Kdosi z kolegů kdesi napsal, že
Neil Young má jenom dvě základní polohy - syrového rockera, libujícího si ve zpětných vazbách, a folkrockového barda hrajícího romantické písničky. A co víc, nevyzpytatelně mezi nimi přeskakuje, ale každopádně je dobrý v obou dvou. Tentokrát zabrousil k té klidnější, melancholičtější, a proč to neříct nahlas - občas i docela sentimentální. Ale ani na chvíli v tom necítím nějaký kalkul, Young je přesvědčivý a důvěryhodný i v momentě, kdy se mnoho jiných už utápí v medové kýčovitosti. A navíc tradičně s čitelným rukopisem, rozpoznatelným po několika taktech.
Younga na téhle desce až na jednu výjimku nedoprovází kapela
Crazy Horse, ale v tom nejspíš onen rozdíl od "hlučnějších" desek není. V úvodu ještě ona poklidná a uvolněná poloha není až tak patrná, protože otvírací skladba je svižnější a dobře by se vyjímala například v repertoáru
Boba Dylana, Toma Pettyho, ale klidně i Vladimíra Mišíka. Teprve s tou následující se ukáže, co vás v následujících minutách v případě téhle desky čeká. Můžete to brát jako romantické balady coby zklidnění před důchodem, nebo prostě jen jako obyčejné emotivní písničky. Young zde v podstatě působí spíš jako doprovázený písničkář než jako součást sevřené kapely. Rytmika jednoduše, ale přesně šlape v duchu starého rhythm & blues a ani na moment nedovoluje zažít pocit unylosti. Jen při pečlivém naslouchání lze objevit, že pánové to občas cítí trochu jinak než leader. A jestliže se rytmus přece jen trochu rozjede, jako v "Goin' Home" (to je ta jediná, kde dupe Šílený kůň), a vkrádají se asociace typu Stones, rychle je zažene Youngův charakteristický zpěv. Nic to samozřejmě nemění na faktu, že milovníci progrese se při eventuálním poslechu zaručeně budou nudit a Youngovi fanoušci se jim budou smát. Prostě a jednoduše "starý dobrý Neil" - se všemi klady i zápory. Chci tím říci, že obviňovat ho z toho by bylo stejně hloupé, jako ptát se sedmdesátiletého bluesmana, proč nepoužívá sampler.
Je to zkrátka jen o tom, jaká jsou vaše očekávání a nároky. Pominu-li skalní příznivce, kteří budou spokojeni tak nebo tak, těžko nesouhlasit s konstatováním, že to je příjemná deska, a to i přesto, že už má tenhle pán na svém kontě lepší. Do podlézání latěk je však zatím daleko - šetřete si obratle pro jiné, mladší...