Že má smysl sledovat výsledky ankety BBC Sound Of, už ví snad každý, kdo se o hudbu zajímá alespoň trošku do hloubky. Po Adele, 50 Centovi, Jessie J nebo loňských Haim nám letošní ročník opět připravil skvostný výběr debutantů. Rockovému duu Royal Blood už jsme se na musicserveru věnovali, na Banks a FKA Twigs se kolegové zaměří v následujících dnech, vítězný Sam Smith už od jara bortí hitparády a druhá Ella Eyre zatím s každým vydaným kouskem potvrzuje své kvality. Možná ale nevíte, že páté místo letos připadlo nenápadnému Georgi Ezrovi.

Rodák z anglického Hertfordu se narodil 7. června 1993 jako George Ezra Barnett a už od malička byl muzikou zahlcen. "Hudba u nás hrála neustále, z každého pokoje znělo něco jiného," vzpomíná. A tak zatímco jeho sestra ho naučila mít v oblibě Arctic Monkeys, The Cribs nebo Vampire Weekend, táta si v obýváku pouštěl cédéčka Toma Waitse, Boba Dylana, Vana Morrisona či Paula Simona. Malého Jiříka jejich tvorba fascinovala, a jakmile jejich díla znal nazpaměť, vydal se za tátovým kamarádem, jehož sbírka byla ještě bohatší, a zkoumal, kde výše zmínění hledali inspiraci. To jej dovedlo až k Howlin' Wolfovi a od něj už chyběl jen krůček k pořízení vlastní kytary.

Ve třinácti letech s ní samozřejmě ještě nedokázal totéž co dnes, ale když se o čtyři roky a nějaké ty lokální kapely později přestěhoval do Bristolu, frekvence koncertů začala nabírat na obrátkách. A to až do té míry, že si aktuálně jednadvacetiletý Ezra loni zahrál na BBC Introducing Stage na Glastonbury, což bylo jeho první festivalové vystoupení vůbec.

Nominace do ankety BBC Sound Of 2014 na sebe pochopitelně nenechala dlouho čekat, a když si milovník seriálu "Game Of Thrones" letos v červnu nadělil prakticky k narozeninám zpěvný singl "Budapest", lidé kolem něj už tušili, že neprošumí bez povšimnutí. A měli pravdu: dosud největší Ezrův hit se jen na Spotify streamoval v počtu vyšším než deset milionů přehrání. Úspěch zatím nejpopulárnější písničky dřívějšího předskokana Toma Odella je o to pikantnější, že její protagonista a světoběžník v Budapešti nikdy dříve nebyl.

Jestli byste si ale mysleli, že vás na jeho debutu čeká stejně ubíjející repetitivnost jako u Milky Chance, jejichž megahitu "Stolen Dance" je "Budapest" nápadně podobná, mýlili byste se.

Na desce "Wanted On Voyage" je pozoruhodné, jak dokáže být v hudební rovině neuvěřitelně nápaditá a experimentální, přitom ale zůstává soudržná, plná potenciálních hitů a dostatečně přístupná na to, aby songy z ní mohla bez uzardění hrát vlastně jakákoliv rádia.

V tomto směru je velmi podobná srovnatelně vyvážené kolekci Jamese Arthura, který nečekaně vydařenou nahrávkou překvapil loni. Všechna ostatní přirovnání už ale směřují jinam. Ezra svůj basbaryton staví do dřevních, příjemně zemitých podkladů, v nichž místy připomíná Jakea Bugga, písničkáře Passengera, ale stejně tak i australsko-belgický zázrak jménem Gotye. Staršímu publiku jeho úsporná kytarová hra může evokovat dokonce i Erica Claptona.

Je ale velká škoda, že Ezra zatím nedokáže podobně poutavě vyprávět i příběhy. V tomto ohledu srovnání s Claptonem klopýtá, letitý bard má, pravda, přece jen podstatně více zkušeností a náskok několika dekád, nicméně je třeba upozornit, že i podobně starý Ed Sheeran, jenž letos vydal jednu z nejlepších desek napříč žánry, v této disciplíně svého mladšího a lyricky obyčejnějšího konkurenta hravě poráží.

Ezra je zatím lepší muzikant než textař, což prokazuje v naprosté většině stopáže. Jeho mix popu, soulu, country, blues i ryzího folkového písničkářství vyvolává radost od první minuty, kdy vám do uší začne proudit optimisticky laděná "Blame It On Me" s paradoxně posmutnělým textem. Pozadu nezůstává ani melancholický lovesong "Barcelona", opakující se pasáží zatěžkaná "Breakaway" o snaze přimět dívku opustit bolestný vztah, jež své kvality jistě prokáže při koncertech, nebo svižná "Cassy O'" se sluncem prozářenou náladou.

Chvála pokračuje i líně houpavou, gospelem jemně vygradovanou "Leaving It Up To You", v níž zpěvák přechází do falzetu, nebo atmosférickou baladou o alkoholu "Did You Hear The Rain?", která jako by vypadla ze soundtracku k "Pulp Fiction".

Vlastně až do desáté písně si není na co stěžovat a lze se jen těšit z chytlavých, hravých, hitových, ale nepodlézavých písniček. Kdyby zde album končilo, bylo by na místě přinejmenším přemýšlet o devítkovém hodnocení a slovech opatrně naznačujících cosi o objevu roku.

Kolem tuctové "Over The Creek" se to ale bohužel začíná lámat a desce náhle dochází dech. Táhlá "Spectacular Rival" jistě potěší všechny příznivce éterické Anny Calvi, jejíž triky nepřítel všech kaváren okatě, ač s daleko slabší vášní, kopíruje. Pokud zainvestujete do deluxe edice, dočkáte se i dalších čtyř písní, z nichž by vedle ostatních skladeb z desky neobstála ani jedna. Dvanáctiskladbová sbírka tedy tentokrát bohatě postačí a za ni si také zpěvák ještě jakž takž obhájí sice slaběji obtažené, přesto pořád ještě osmičkové hodnocení. Nevýrazný závěr totiž pozitivní dojmy z převážné části stopáže zkazit nemůže.

Nejen hudební byznys nás naučil, že přehnaný hype bývá na škodu. Muzikální George Ezra se nikam moc netlačil a bez většího humbuku vypustil do světa obstojnou a vyrovnanou desku, která vás potěší o to víc, čím méně od ní očekáváte. Tak upalujte pro lístky a doufejte, že nezůstane jen u ní.