S rozvody slavných se v poslední době roztrhl pytel. Po Coldplay či Robinu Thickovi je tak další deskou, která se s nemilou situací vyrovnává, pátá řadovka amerických The Gaslight Anthem. Brian Fallon ale fňuká jen trošku, na koncept kašle a v první řadě mu jde o natočení další dobré desky. Zadařilo se?
The Gaslight Anthem se v rozhovorech před vydáním novinky dušovali, jak tentokrát bude všechno jinak - že nahrávání probíhalo odlišně, že zkoušeli nové věci, že máme zapomenout na srovnávání s
Brucem Springsteenem, protože inspiraci hledali u
My Bloody Valentine,
Boba Dylana i alba "No Code" od
Pearl Jam, a podobné řeči. Po poslechu můžeme - až na ty Pearl Jam - vše shodit ze stolu jako snůšku žvástů.
Na druhou stranu, byla by škoda kvůli marketingovému promu a nenaplněnému záměru shodit ze stolu i desku. Je totiž opravdu povedená. A to i přesto, že z hudebního hlediska vlastně nepřináší mnoho nového. I nadále totiž parta kolem Briana Fallona staví na jeho vypjatém vokálu, kdy si při té vervě, s jakou zpívá, div nevykřičí hlasivky a doplňuje to podle potřeby výraznějšími i zjemňujícími kytarovými riffy, které střídá podle momentální potřeby.
V jednotlivých skladbách pak rozeznáte jak vlivy Bruce Springsteena ("1000 Years", "Stray Paper" a mnoho dalších), tak
Rise Against (druhý singl "Rollin' And Tumblin'"),
Foo Fighters ("Helter Skeleton") nebo už zmíněných Pearl Jam. Poslední uvedení jsou hodně slyšet zejména v baladách a právě jejich četnost, díky níž můžeme žánrovou kolonku
přímočarý rock rozvinout ještě o
náznaky blues a americany, je vlastně jedinou výraznější změnou, která se u skupiny z New Jersey od minulé řadovky "Handwritten" odehrála.
Těžištěm alba nahrávaného v Nashvillu a produkovaného Mikem Crosseyem jsou ale texty. Ostré, ale i velmi melodické pasáže doplňuje kvarteto muzikantů příběhy a zpověďmi o lásce, nemoci, smrti, Bohu i prostě jen tak o životě a činí tak s tím
správňáckým, chlapským pohledem a upřímností, která sice místy narazí na typicky americký patos, ve většině případů ale funguje a je snadné se s ní ztotožnit.
Vrcholem nahrávky je, přinejmenším z lyrického hlediska, balada "Break Your Heart", při jejímž poslechu doslova vidíte Fallona se svou milou v horské chatě, jak jí u rozpáleného krbu, jenž má ochránit před mrazivou zimou zvenčí, říká, že
"kdyby věděla, čím vším si musel projít, a viděla jeho jizvy, zlomilo by jí to srdce".
Ve výčtu nejsilnějších položek kolekce je třeba uvést i první singl "Get Hurt", který s každým dalším poslechem roste a už teď je jasné, že se z něj stane ústřední balada budoucích koncertů, na niž budou všichni fanoušci čekat podobně, jako se u
Biffy Clyro s napětím očekává příchod "Many Of Horror", případně jako na "Use Somebody", jež bývá pro změnu jedním z vrcholů koncertů
Kings Of Leon. Na temné, zvonivé skladbě o bolesti, o které frontman ví, že přijde, a přesto jí jde vstříc, protože mu to prostě nedá, se zkrátka povedlo úplně všechno.
Původně plánované sedmičkové hodnocení je tak po překladu textů třeba pozdvihnout výš a upozornit na to, že i když je vlastně téměř všechno při starém a bouři, jaká přišla po vynikající "Handwritten", novinka nejspíš nepřekoná, stále se jedná o album, které by nemělo ujít vaší pozornosti. Zvlášť v případě, pokud desky kapel zmíněných v recenzi patří ve vašich přehrávačích k nejčastěji pouštěným.