Nemá cenu si cokoliv nalhávat, rozpad The Gaslight Anthem, který byl následně mediálně upraven jen jako pauza, byl asi nejhloupějším tahem skupiny v její historii. Formace z New Jersey, které už asi nikdo neodpáře spřízněnost s Brucem Springsteenem a ovlivnění jeho hudbou, byla donedávna spolehlivou jistotou zejména v letní sezóně, kdy neúnavně koncertovala na jednom festivalu za druhým.

To si vyžádalo daň v podobě rozpadu manželství frontmana Briana Fallona, který pak se zbytkem kapely natočil uplakanou, ale o to upřímnější nahrávku "Get Hurt", z níž vzešlo několik nových hitů. Když pak muzikanti oznámili rozchod, bylo více než jasné, že vzhledem k jejich věku i dosavadnímu hudebnímu směřovaní nepůjde o nic trvalého. A když si poslechnete sólovou desku frontmana, je absurdnost tohoto kroku o to znatelnější. Rozpady či pauzy si kapely obvykle dopřávají ve chvíli, kdy její členové chtějí udělat něco šokujícího, co by jejich fanoušci nejspíš neskousli. Třeba jako když Lauri z The Rasmus natočil elektronickou sólovku, aby se pak do skupiny vrátil a pokračoval v načaté práci. Pak má takový krok smysl. Ale oznamovat rozchod, nechat fanoušky brečet a pak se vrátit se sólovým počinem, který je téměř totožný jako dosavadní tvorba skupiny, není ničím jiným než marketingovým krokem, jež má uměle vyhnat popularitu a udělat z obou stran blbce, protože všichni ví, že další klasická deska skupiny je jen otázkou času.

Nicméně stalo se a na trh se tak dostala nahrávka pod jménem Briana Fallona. Jestli si myslíte, že na ní jsou tak odvážné a jedinečné věci, které frontmanovi z nějakého důvodu neprošly ve skupině schvalovacím procesem, jste bohužel mimo. Zpěvák na albu střídá písničkářskou polohu s vlastní rockovou minulostí, ať už ale zpívá tiše jako ve skladbě "Steve McQueen" nebo expresivně pěje jako v titulní "Painkillers", vždy to zní jako béčka, která prostě nebyla tak dobrá, aby se na nějakou řadovku The Gaslight Anthem dostala.

Fallon je tak sám sobě katem a největší konkurencí, protože je to právě jeho vlastní stín, který musí překročit, aby se mohl měřit s ostatními. To se však nedaří, protože ať už zpívá o svých tužbách v singlu "A Wonderful Life", odkazuje na Dylana v "Honey Magnolia" či vzpomíná na dobré časy v "Red Lights", respektive "Long Drives", za srdce vás chytnout nedokáže. Akustické i elektrické kytary, jejichž zvonivý zvuk vám zas a znovu připomene Springsteena, to všechno zde najdete i tentokrát, přesto to není ono. Stačí si totiž následně pustit kteroukoliv desku jeho domovské formace a bavit se budete daleko lépe.

"Painkillers" je tak deskou, která sice není vyloženě špatná, je ale úplně zbytečná. Kdyby Fallon prostě jen pokračoval ve zkoušení se svou kapelou a za dva roky vydal pořádně vypilovanou nahrávku jako tolikrát předtím, nikdo by mu nic nezazlíval. Takto sice možná uspokojil své ego, svým příznivcům ale akorát zbytečně zamotal hlavu a nakrmil je zbytky. A to se prostě v hodnocení musí odrazit.