Než se to na nás zase sesype ze všech stran: my tady v redakci paní Mariah Careyové fakt fandíme. Opravdu. Strašně moc čekáme na nějakou pěknou písničku od ní. A vždycky jsme strašně moc smutní, když žádná taková pěkná písnička nepřijde. Místo toho jen samé dekolty, dekolty, pseudo svůdné pohledy, kvazi smyslně pootevřené rty, vlající vlasy, zlato, obláčky při západu slunce, pak dlouho nic, pak ještě tuny Photoshopu a pak teprve nakonec ty její vejšky, které ale kamaráda Axla, co do rozsahu, stejně netrumfnou. V neměnném pořadí i na albu "Me. I Am Mariah... The Elusive Chanteuse". Bohužel.

Příběhy. Lidi zajímají příběhy. Příběh "The Elusive Chanteuse" je několikaletý. Začal se psát už někdy v roce 2011, krátce po porodu dvojčátek, kdy v sobě Mariah znovu pocítila potřebu něco vytvořit. Vytvořila a v roce 2012 vydala písničku "Triumphant (Get 'Em)" s hostujícími Rickem Rossem a Meekem Millem, písničku, která měla být předzvěstí nové desky, ale jejíž (ne)úspěch zapříčinil nejen odsun vydání kolekce, ale i vyškrtnutí triumfálního songu z tracklisu.

To, co v něm zůstalo, popisuje náš kamarád Mike Wass z Idolatoru jako "concept album that journeys through the era's of R&B, from Motown to the '90s, disco and early hip-hop".

Concept album...

Fakt je, že deska to není jednoznačná. Nejsou to jen balady, není to jen disco, není to jen R&B. Je to taková směska toho všeho, co byste od elusivní chanteuse čekali, kdybyste neměli velká očekávání. Jsou tam třeba dětičky (dvojčátka) ("Supernatural"). Je tam ten velký pop ("Cry."). Je tam pop ("Make It Look Good"). Jsou tam nějaké ty módní beaty ("Thirsty"). Je tam nějaký ten duet ("#Beautiful"). Je tam gospel (!) ("Heavenly (No Ways Tired / Can't Give Up Now)").

Je tam kalkul. Není tam touha po přidané hodnotě. Jsou tam samozřejmě ty svého času tak omračující výšky. Jsou tam ty příběhy. Na Wiki jich najdete v téhle souvislosti pěknou hromádku odstavců (včetně těch o tom přeslavném "cover artu", který zde taktně zamlčujeme).

Ale pro samé příběhy a leštění čtyřčárkových tónů se tak nějak zapomnělo na hudbu. Na duši v ní. Na fakt, že kvůli tomuhle je "Me. I Am Mariah… The Elusive Chanteuse" neuvěřitelně nudná deska. Bez emocí. Bez momentu překvapení. Bez chuti. Bez zápachu. Vyrobená prostě profesionálně a prostě tak akorát. Al dente.

Mariah je už roky mnoha lidem pro smích. Americká varianta Heleny Vondráčkové totiž taky už dlouho dělá koniny místo toho, aby dělala to, co jí kdysi šlo - pořádnou muziku.