Druhý den na piešťanském letišti začal ospale, se sluncem schovaným za mraky a to byla pro mnohé návštěvníky jednoznačná výzva k návštěvě centra města. Brzy po obědě pak program na hlavní scéně začal se Swing Society Orchestra.

Zatímco většina fanoušků pod největším pódiem vsedě nebo vleže trávila, hipsteři měli pré a protancovávali Conversky. Bratislavský orchestr, jehož po většinu hrací doby doplňoval zpěv Kataríny Michalíkové, přitom nepředváděl nic jiného, než předělávky klasik typu "The Lady Is A Tramp", "Cheek To Cheek" nebo "Here Comes The Sun", přičemž nejen při "Feeling Good" Niny Simone se ukázalo, že od pohledu milá zpěvačka se rozsahem ani barvou hlasu nemůže rovnat ani originálu, ani četným coververzím od Michaela Bublého až po Muse z nedávné minulosti. Škoda.

Olomoučtí atmosférici No Distance Paradise se pomalu začínají zařazovat mezi festivalové stálice, ostatně autor článku je jen během tohoto léta viděl na čtyřech různých akcích, co je ale důležitější, pokaždé to stálo za to. Na formaci kolem Marcela Procházky je vidět, jak s každým dalším koncertem k výborné desce "Challenge Gravity" nabírá zkušenosti a krok po kroku se blíží k pozici, kterou ještě donedávna hájili třinečtí Charlie Straight. Proto zamrzelo, když si je na Slovensku přišlo poslechnout sotva třicet lidí.

Všichni ostatní totiž v tomtéž čase zamířili na rozjetou kytarovou show slovenských The Kooks Walter Schnitzelsson, na kterých je vtipné, že se podobně nedůstojnému publiku těší naopak u nás, v České republice. Možná by to chtělo nějaké společné klubové turné, aby se počty přihlížejících v obou státech vyrovnaly, co vy na to, pánové?

Další z koncertů zavedených slovenských kapel, které u nás skoro nikdo nezná, patřily anglicky zpívajícím Lavagance a pop-rockovým Le Payaco. Ani jedna z nich ale nezanechala silnější dojem a tak dostala přednost skupina Fallgrapp.

Krásná březnová deska "Rieka" nejspíš hraje v přehrávačích velké části přítomných, protože o zhlédnutí koncertu na drobné Kozel stagi mělo zájem tak enormní množství lidí, že se hrozen nadšených přihlížejících štosoval i před napěchovaným stanem, odkud nebylo vidět ani slyšet skoro nic.

Kdo se ale prodral až do prvních řad, mohl si užít nádherně melancholickou hodinku ve společnosti projektu Juraje Líšky, který z elektronických krabiček, smyčcového tria, kytary, perkusí a jemně soulového hlasu Nory Ibsenové vytvořil neodolatelný koktejl popu, ambientu, folku i trip-hopu, který dal vzpomenout jak na Bonoba ze stáje Ninja Tune, tak na domácí ille, které Fallgrapp překonali rozdílem celé třídy.

Atmosféra při vystoupení, jehož vrcholy tvořily skladby "Zrkadlia nás", "I.N.A." i titulní "Rieka", byla opravdu neuvěřitelná, fanoušci nadšeně tleskali už v průběhu písniček a když sladce se usmívající Ibsenová oznámila, že příští skladba bude tou poslední, ozvalo se sborové "Néééé...". Fallgrapp jsou jednoznační adepti na import do České republiky, protože jde o živou ukázkou toho, o kolik je slovenská hudební scéna dál, než ta naše. Snad si toho naši promotéři všimnou včas.

Koho už naopak můžeme považovat za "našeho", jsou britští The Feud. A je s podivem, že po letech koncertování, které letos vrcholilo na Majálesech, v českých klubech i na Rock for People, se trojice muzikantů ukázala na Grapu ve slovenské premiéře teprve nyní. A aby tuto událost patřičně oslavila, bouchala nejen do bicích, ale také šampaňské. Samotné představení se pochopitelně neslo v podobném duchu jako před pár týdny v Hradci Králové a tak došlo na energické přehrávání rock’n‘rollových vypalovaček s nádechem punk-rocku i synťáků, jako jsou "In Between The Lines", "Rip It Up" nebo "This Is Love", přičemž došlo i ke slibu, že očekávaná deska vyjde do konce roku. Nemůžeme se dočkat.

Billy Barman jsou jistota. Jednak letos vydali docela povedenou řadovku "Modrý jazyk", což samo o sobě mnohdy k dobrému koncertu stačí a navíc hráli na Grapu, který jejich frontman Juraj Podmanický spolupořádá, tudíž byly úspěch a vděčnost publika předem zaručeny. Lidi dokonale znali texty, rozjetý zpěvák v hippie oblečku i přes přetrhnutou strunu pokračoval v divoké show, která předčila koncert na hlavní scéně před třemi lety a celkově živelní Billy Barman, kteří jsou daleko lepší naživo, než z desky, připomínali jednou Crystal Fighters, podruhé o den dříve vystupující Bombay Bicycle Club, potřetí třeba Gipsy Kings... Prostě kolik písní, tolik různých žánrů a nálad. Velká paráda.

Palma Violets naopak zůstali věrní svému syrovému garážovému rocku od začátku až do konce a i když se mladé naděje ostrovní scény nesetkaly s velkou fanouškovskou základnou pod pódiem, jejich příznivci byli tak hlasití a plní nadšení, až to ležérní image kvarteta, jež by si měli nastudovat všichni příznivci raných Arctic Monkeys a Kasabian, úplně rozhodilo. Fanoušci hitů "Best Of Friends", "Step Up For The Cool Cats" a "We Found Love" tak od neškolených hlasů Alexandra "Chilli" Jessona a Samuela Thomase Fryera, který výrazem i vzhledem trochu připomínal Peta Dohertyho, dostali poctivou dávku muziky, jejímž důsledkem nebylo nic jiného než pořádně zběsilý circle pit. Nejspíš je jen otázkou času, kdy se sotva dva roky hrající formace objeví v line-upu hradecké hudební přehlídky.

A právě na ní se loni s obstojným, ale ve srovnání s ostatními spíše nevýrazným setem ukázali i Klaxons. Všechny obavy z podobných dojmů jako před třinácti měsíci ale padly hned, jakmile se čtveřice bíle oděných muzikantů zjevila na hlavní scéně a rozpumpovala všechny přítomné ambiciózní novinkou "New Reality". Je s podivem, že ač Londýňané i napotřetí vytvořili desku, která zní, jakoby s předchozím materiálem a historií skupiny neměla nic společného, při živém vystoupení do sebe všechny dílky skládačky kupodivu bez potíží zapadly, a když Jamie Reynolds a spol. po klasické "Atlantis To Interzone" nasadil červnovou "There Is No Other Time", vplula do konceptu koncertu stejně ladně a přirozeně, jako když po "Rhytm Of Life" přišla na řadu úžasná "Echoes". Namísto očekávaného dortu tří pejsků a jednoho najatého vořecha, tak byl Grape svědkem soudržného, svižného, roztančeného a dobře nasvětleného koncertu bez slabého místa, kterému k dokonalosti chyběly snad jen blikající tyčky v rukou pařících fanynek. Velmi milé překvapení.

Plánované vyklidnění u Korben Dallas vzalo za své, jakmile se ukázalo, že po Fallgrapp má nepříliš dobře nazvučená Kozel stage opět plno a prostor tak dostali divočáci ze Skyline. Ti svůj čas pod Suzuki stanem využili tradičně dobrou show, přesto se tou dobou už myšlenky upínaly k očekávanému vystoupení La Roux.

Synth-popová diva čerpající z osmdesátek sice má na svém kontě dvě velmi dobré nahrávky, je ale na místě položit si otázku, co a kdo vlastně jejímu koncertu ublížil nejvíc. Jako první argument se nabízí nešťastné načasování, kdy se ani ne měsíc stará nahrávka "Trouble In Paradise" nejspíš ještě ani nestihla pořádně se uvelebit v přehrávačích fanoušků a jelikož jinak výborné skladby z ní tvořily dominantní část setlistu, reakce na ně byla u unaveného publika velmi vlažná a ruce nahoře mělo jen několik jedinců.

To nejspíš vedlo k druhému bodu, kdy se možná na základě minimální odezvy příliš nepředvedla ani samotná Elly Jackson. Zpěvačka nejspíš během pětileté odmlky mezi deskami zapomněla, že by k platícímu publiku měla být vlídná a říct mu i pár milých slov. Nikdo samozřejmě nechce, aby šlo o falešné ujišťování o nejlepším obecenstvu v galaxii, ale pokud La Roux v průběhu hodinové show promluví všehovšudy dvakrát, přičemž poprvé prohlásí: "Vím, že není horko, ale mohli byste aspoň předstírat, že nemrzne? Tohle je letní album!" a podruhé dodá ještě: "Tohle je 'Tropical Chancer', můj oblíbený song, tak kurva tancujte!", těžko z její show budete odcházet s jinými dojmy, než že se jedná o arogantní umělkyni, která očekává, že si z ní sednete na zadek bez ohledu na to, co udělá.

Bohužel ani tím ale výtky nekončí. Odhlédneme-li od vzájemné interakce a soustředíme-li se na samotné hudební představení, nelze přehlédnout, jak znuděně, chladně a bez emocí La Roux své radostně znějící písně podala. Vůbec přitom nezáleží na tom, že při svých pohybových kreacích v bílém kabátě vypadala, jako kdyby na lyžích sjížděla kopec v Alpách, její vystoupení bylo stereotypní, strojové, umělé a dokonce při něm byly na přání managementu zpěvačky vypnuty i velkoplošné projekce, což velká část návštěvníků komentovala domněnkami, zda nám autorka "Uptight Downtown" a "Let Me Down Gently" možná i kvůli nedávným problémům s hlasivkami neodzpívala z playbacku. Z místa, kde pisatel stál, to nebylo možné dost dobře posoudit, nicméně organizátoři se po koncertě k obavám fanoušků na Facebooku vyjádřili, že vše proběhlo, jak mělo, takže těžko vyřknout jednoznačný ortel.

Jisté je jen to, že v závěrečné skladbě "Bulletproof" byli rázem plní euforie jak diváci, tak i samotná zpěvačka a konečně to vypadalo tak, jak asi všichni příznivci La Roux doufali. Škoda, že takový nebyl celý koncert...

Na rozpačité vystoupení dali naštěstí brzy zapomenout jak B-Complex na Red Bull Tour Busu, tak hustým dýmem podpořený Yanko Král. Oba hráli vynikající sety plné silných momentů a byť byla v případě druhého jmenovaného elektronikou zmršená verze "Killing In The Name" "neuctivá" k originálu, převážně dobré dojmy z celého festivalu to při finálním návratu do stanů nezkazilo. Proto si teď pojďme zrekapitulovat, v čem nás letošní Grape festival potěšil a na čem by ještě mohl zapracovat.

Z výše uvedeného výčtu je asi zřejmé, že Grape sice stále má své mouchy, ale i tak stojí za návštěvu, neboť se z něj budete domů vracet příjemně unavení a plní zážitků. A nám nezbývá, než dodat, že kdyby všechny festivaly s kapacitou kolem deseti tisíc lidí nabízely podobně vyvážený line-up, srovnatelnou kvalitu služeb a stejně příznivou cenu, bylo by na světě krásně.