Duo Cricket & Snail (Cvrček a Šnek) tvoří manželé Lucie a James Carlsonovi. Lucie se doprovází na housle a James na akordeon. Společně žijí u Nashvillu, ale Lucie dělá všechno možné proto, aby se přestěhovali do ČR. Hrají směsici mnoha stylů - klasiku, hudbu začátku dvacátého století a lidovou tvorbu různých kultur, která přenáší posluchače na zajímavá místa, ať už do francouzské kavárny, na operní scénu, irskou taneční zábavu nebo na židovskou svatbu.

Oba mají klasické hudební vzdělání (obor housle a skladba), ale rozhodli se vytvářet hudbu, která není omezena hranicemi koncertní síně. Ať hrají na pódiu, v kavárně nebo na pražských ulicích, vždy dokážou udivit výrazovostí své hry, svými vlastními skladbami a krásnými zvuky houslí a akordeonu znějícími dohromady. Abych pravdu řekl, jejich repertoár si nemohu dovolit nějak obšírněji hodnotit. I když mám široký hudební vkus, tyto instrumentální skladby jsou přece jenom o dost dál než tvorba, kterou po nich začala prezentovat tuzemská folková legenda - formace Javory. Ani to minimum zpěvu, které probíhalo především v cizích jazycích, nemohlo diváky rozproudit do správné provozní teploty. To, že manželé působili sympatickým dojmem a byla na nich vidět velká muzikantská vyzrálost a sehranost, nemohlo celkově ospalejší dojem vylepšit.

Sourozenci Ulrychovi se letos už připomněli rozsáhlým výběrem "Půlstoletí", ve kterém shrnuli celou svoji dosavadní kariéru, a bylo jasné, že mnoho písní z tohoto trojdisku zahrají i zde. Oslava (tak celé vystoupení nazval sám Petr Ulrych) začala celkem překvapivě hned tím největším hitem "Nechoď do kláštera". Javory mají dvě tváře a tu první ukazovali sourozenci celých prvních deset let svého společného zpívání - poctivým bigbítem. Hned se pro toto prostředí nezvykle rozburácela elektrická kytara a zazněla jedna z novějších skladeb "Starej bigbít". Pak si troufli i na cover Karla Kryla "Nevidomá dívka" a Hana Ulrychová ho podala neskutečně něžně a procítěně, její sametový hlas vyloženě hladil. Právě tato kombinace - syrovost a ostrost mísící se s romantičností a něhou - mě na této formaci hodně baví.

Na desce "Nikola Šuhaj Loupežník" se dostali Ulrychovi do kontaktu s moravsku táhlou lidovkou. Jak moc táhlou, dokázala živá verze skladby "Až jednou červánky". Jenže s cimbálem a houslemi se dá hrát i bigbít, a i když musely Javory bojovat dlouho s předsudky svých fanoušků, dokázaly, že je pravda na jejich straně. "Zvláštní znamení", "Kdysi před léty", "Putovali hudci", hit za hitem sypali Ulrychovci z rukávu. Poté taky představili set nových písní. Skladeb, které svojí kvalitou nijak nevybočují z jejich repertoáru, s texty, které mají hloubku, myšlenku, hlavu a patu, jsou ze života a s hudbou, která nádherně podtrhuje poselství těchto písní.

Repertoár postupem času zase nabral hitovější rozměry, což bylo neklamné znamení, že se koncert chýlí k závěru. Přes songy "Blázni v dešti" či "Měla bába trnku" se osmičlenná formace dostala až k závěrečným hitům "Jízda králů" a "Javory". Po nich následoval potlesk vestoje a dva čarokrásné přídavky "Zvon" a "Modlitba".

S přáním brzkého shledání se letos dohromady stopětatřicetiletí sourozenci rozloučili a nám nezbývá než se těšit na další setkání s těmito legendami.