Šestašedesátiletý afroameričan, který díky svému silnému životnímu příběhu mohl vydat debut teprve před třemi lety, na pódium nastoupil v obleku, zpod jehož vrchní části mu sice nevkusně čouhalo břicho, jenže pak otevřel ústa a všichni zůstali stát jako opaření.

Nádherný, sytý, soulový hlas se během slunečného odpoledne vpíjel do buněk přihlížejících a píseň od písně se dostával hlouběji, až se protnul se srdcem. Hřejivý vokál prezentující skladby z alb "No Time For Dreaming" a "Victim Of Love" překypoval něhou, životní moudrostí a opravdovými emocemi, jenž překrásně hladily po duši.

Láskyplný člověk, který ve svém projevu připomínal Raye Charlese, Otise Reddinga i Jamese Browna, jehož dříve napodoboval coby jeho dvojník, nikam nespěchal, přesto ze sebe v táhlých baladách vydával všechnu bolest a přetavoval ji do fascinujícího koncertu, který se tón po tónu zapisoval do historie Colours of Ostrava jako jeden z těch úplně nejlepších.

Když pak na úplném konci sešel dolů a místo letmého plácání rukou se dlouze a silně objímal s fanoušky, nikdo se ničemu nedivil. I on sám totiž věděl, že mezi ním a lidmi pod pódiem došlo k vzácnému, těžce popsatelnému propojení, jež obohatilo životy obou stran.

Koncert Charlese Bradleyho byl tak silný a jedinečný, že přejít z něj na rozjuchanou funkovou show Monkey Business nebylo dost dobře možné. Z tak mimořádného zážitku se bylo potřeba nejprve vzpamatovat. A ani to dost dobře nešlo, protože po chvíli se umělec vrátil mezi fanoušky a ve vzájemném souznění plném husí kůže a oboustranného dojetí během dalšího objímání, focení a podepisování na vinyly celý prožitek ještě zintenzivněl.

Jakkoliv může být předvídání ošidné, zde nelze hodnotit jinak, protože tohle už v následujících dnech nikdo nepřekoná. Jednoznačně nejlepší koncert festivalu.