Na základě prvního, druhého a třetího dne se mohlo zdát, že o nejlepších koncertech letošního Rock am Ringu už je rozhodnuto, čtvrtý den však opět zamíchal kartami a několik brilantních setů rozhodlo o tom, že strohá Top 10 do poslední části našeho seriálu nebude ani zdaleka stačit.

Výborným příkladem předchozího tvrzení je německá, avšak anglicky zpívající divoženka Nessi. Třiadvacetiletá zpěvačka v nevinných, červených šatech a s výrazným tetováním byla sice vizuálně plná protikladů, jakmile ale začala zpívat, veškeré pochybnosti nechala za sebou a své posluchače měla okamžitě v hrsti. Překrásný hlas plný stesku a utrpení byl v kombinaci s jemně doprovázejícími tóny kytary ránou přímo do srdce a prezentace posmutnělé balady "Paperboats" se tak stala jedním z nejsilnějších momentů německé hudební přehlídky. Škoda, že u akustické kytary Nessi také nezůstala, jakmile se totiž s dalšími písněmi zapojil i zbytek kapely, posunuly se nekritické dojmy z úvodu vystoupení ke srovnávání, zda synth-popový žánr opracovává lépe ona, nebo švédská kolegyně Robyn. To ale na zařazení Nessi mezi největší objevy festivalu nic nemění.

Úplně jiný zážitek čekal na postupně se plnící řady pod hlavní stagí. Nekompromisní, zatěžkaný hard rock v podání neprávem přehlížených Black Stone Cherry působil naživo velmi dynamicky a hity jako "Fiesta del Fuego", "Lonely Train" nebo první singl "Me And Mary Jane" z parádní letošní novinky "Magic Mountain" se na širokém prostranství potkaly se slušnou odezvou. BSC tak svým příznivcům připravili více než dobrou pozvánku na podzimní klubové turné.

To Triggerfinger udělali přesný opak. Belgické trio totiž fanouškům svého melodického hard rocku nepřipravilo nic než standardní, rutinně odehraný a ničím nevýrazný set, ze kterého v paměti mnoho neuvízlo.

Několikaminutový návrat k největšímu pódiu potvrdil rostoucí ambice Trivium. Tato metalová parta sbírá díky povedené novince "Vengeance Falls" nové fanoušky jako ovoce v sadě plném jabloní a jejich stage plná rekvizit dala tušit, že nám tady pomalu, ale jistě rostou budoucí konkurenti stadionových Avenged Sevenfold.

To už se ale na Alternastagi začali chystat Maxïmo Park. Autorův rest z předloňské Frequency, který tehdy musel dát přednost významnějším Foo Fighters, byl tedy odčiněn a konečně se potvrdilo, že pětice z Newcastlu není jen kapelou o jednom hitu, protože singly z výborných, ač v našich končinách neznámých alb "The National Health" a "Too Much Information" vyzněly naživo stejně sympaticky jako zmíněná pecka "Girls Who Play Guitars". Je sice pravdou, že konkurenční The Fratellis byli skočnější a Kaiser Chiefs zase zábavnější, ale jestli máte rádi dobré kytarovky, ani s partou kolem Paula Smithe nešlápnete vedle.

Ještě přehlíženější než Black Stone Cherry a Maxïmo Park jsou ale určitě Chevelle. Na rozdíl od své konkurence si za to ale tihle američtí post-grungeři mohou sami, ostatně zpěvák Pete Loeffler se při koncertě nechal slyšet, že v Německu hráli naposledy, když měli na svém kontě o sedm řadovek méně. Vzácné chvíle strávené v Evropě si ale za oceánem velmi populární skupina dokázala užít a skromnému pódiu i publiku navzdory rozjela show plnou těžkých riffů a velmi silných vokálních linek, které byly více než dobrou pozvánkou na podzimní turné k čerstvému nosiči "La Gárgola".

Kdo si potrpí na nadějné nováčky, jistě každý rok netrpělivě vyhlíží výsledky ankety BBC Sound Of. A určitě také ví, že loni vítězství patřilo dívčí skupině Haim. Debutu sesterského tria dala kolegyně Knotková zaslouženou sedmičku a správně poznamenala, že "zajímavé momenty se ztrácí v jednolité hmotě". Právě toto negativum se ale v živém provedení ztrácelo a Haim se staly skvělou ukázkou kapely, která vám své kvality neprokáže na albu, ale právě až na koncertě. Tam totiž máte možnost vnímat všechny zvukové stopy samostatně a když fascinovaně sledujete, jak ladně sestry Haimovy, často i během jediné písně, přeskakují od kytar k bubnům, klávesám nebo tamburíně, dojde vám, že na těchhle holkách vážně něco je.

V recenzi "Days Are Gone" se také píše, že "příště opravdu bude a o Haim ještě uslyšíme". S tím už se bohužel tak snadno souhlasit nedá, protože jakkoliv zněly euforické ukázky neotřele, rytmicky a funkově, pohled do tváří jednotlivých slečen už tak veselý nebyl. Este, Danielle i nejmladší Alana, která by ve svých kraťaskách mohla od Taylor Momsen klidně převzít korunku nejvíce sexy muzikantky festivalu, se totiž navzdory vynikající odezvě publika i optimistickému vyznění jejich hudby neusmály ani na moment a vzájemná chemie mezi nimi byla tak mizerná, až to vypadalo, že se snad Haim co nevidět rozpadnou. Rovnice "zatrpklé muzikantky" + "povznášející hudba" se ale kupodivu může rovnat perfektnímu koncertu, proto pokud ještě nevíte, zda se na nadějné trio vypravit třeba na polský Open 'Er, raději už dlouho neotálejte. Dost možná by se totiž mohlo jednat o jedno z jejich posledních, byť vynikajících vystoupení.

Ale zpátky na místo činu. Bez většího humbuku se na scénu po letech vrátili rap-metaloví Crazy Town, aby se znovu pokusili přebít svůj největší hit "Butterfly". Rock am Ringu slíbili vydání nové desky na podzim, a byť jsou v tomhle směru očekávání oprávněně spíše střízlivá (stačí vzpomenout na "Gold Cobru" kolegů z Limp Bizkit, která právě kromě Německa nechala zbytek světa zcela chladným), těžko přehlídnout Shiftyho nefalšovanou radost, když si po deseti letech od své sólovky, řadě pohřbů kamarádů z kapely a několika výjimečných vystoupeních mohl znovu zařádit před davy fanoušků, z nichž mnozí ani nedoufali, že by formaci ještě někdy viděli pohromadě. V souhrnu šlo o sympatický koncert bez velkých gest, zato s upřímnou radostí z opětovného setkání na obou stranách.

Crazy Town se tedy nejspíš už s velkými ovacemi nesetkají, kdo už ale teď nejspíš dosáhl svého vrchlolu jsou Milky Chance. Už monotónní debut "Sadnecessary" dal na jeden zátah nepřipravenému posluchači pořádně zabrat, jakmile se ale skladby z něj přenesly na Alternastage, bylo to k nevydržení. Sedm hudebních variací na téže triky, které využívá rádii zbožňovaný singl "Stolen Dance", by umořilo i toho nejvytrvalejšího a nejtolerantnějšího posluchače. Na um-ca-ca um-ca-ca popěvky si nezatančíte, emoce ve vás nevyvolají a z neškoleného, falešně znějícího vokálu Clemense Rehbeina vás akorát tak začne bolet hlava. S jedinou hudební polohou Milky Chance opravdu nemají šanci na trvalejší kariéru a nürburgringový křest ohněm potvrdil, že z dvojice Němců bude one-hit wonder jako vyšitý.

Po Mlíčňácích následoval sprint na jednohubku k hlavnímu pódiu, kde Myles Kennedy během dvou skladeb potvrdil, že mu to v domovských Alter Bridge zpívá stejně dobře jako se Slashem, a pak už honem na Club Stage, kde startovali vynikající Seether.

Ti se na scéně pohybují už patnáctým rokem a i když o nich bylo nejvíce slyšet v období, kdy frontman Shaun Morgan randil s Amy Lee z Evanescence, stále vydávají velmi podařené nahrávky plné hutných, post-grungeových hitů s patřičnou dávkou agresivně-melodického přednesu. Ta šestá s názvem "Isolate And Medicate" vychází právě v těchto dnech.

Nezanedbatelné množství příhlížejících určitě potěšilo, že na rozdíl od podzimního turné už naštěstí kapela z Jihoafrické republiky nepokračuje v nemastných/neslaných akustických setech a svým věrným servírovala singly "Rise Above This", "Tonight" nebo "Country Song" v klasickém provedení, tedy tak, jak je mají nejraději. Kdo si na závěr nezaskákal na "Remedy", jako by na RaRu ani nebyl.

Avenged Sevenfold byli pro české fanoušky donedávna nedostupnou modlou, před pár dny se už ale i oni mohli přesvědčit o nezanedbatelných vokálních kvalitách principála M.Shadowse. Spolu s bohatou ohnivou show a přirozenými rozmluvami s fanoušky je to ale také asi to jediné, co lze na jejich německém vystoupení vyzdvihnout. Abychom si rozuměli, A7X neodehráli špatný koncert a vlastně jim ani není reálně co vytknout, zároveň ale mezi ostatními ani nijak zvlášť nečněli, a nevyvrátili tak slova jejich kritiků o tom, že jsou "jen" o osmnáct let mladší kopií Metallicy. Prostě standard, který nenadchne, ale ani neurazí. Nic víc, nic míň.

Pete Doherty už má kolem sebe vybudovanou takovou auru, že kolikrát stačí jen vyslovit jeho jméno a už ve vzduchu cítíte průšvih. Po neuskutečněné zastávce na Rock For People se o tom tentokrát přesvědčili v Německu. Ano, Babyshambles sice vystoupili, dokonce hráli i docela dobře, ale kde berou hudebníci trpělivost na svého excentrického frontmana, zůstává záhadou.

Ležérní, frackovitý výstup Dohertyho, který se stěží udržel na nohou, neměl s muzikantstvím nebo zpěvem mnoho společného. Známý feťák se potácel od ničeho k ničemu, pohazoval kolem sebe svršky, válel se po zemi, lhostejně házel kytarou za sebe, kde ji před pádem a rozbitím na poslední chvíli zachránili technici, neustále popíjel jakousi červenou tekutinu z kelímku, jehož obsah poznala kromě jeho krku i drahá kamera, jež ho snímala, a mikrofon hodil "zpěvák" k publiku takovým způsobem, že div netrefil bodyguardy do hlavy. Ne, tohle už není rock'n'roll. To je s odpuštěním hovado utržené ze řetězu.

Hořkou pachuť naštěstí rychle zahnala jako vždy profesionální Metallica. Jenže co o ní napsat nového, když už ji u nás kdekdo viděl nesčetněkrát? Že to i tentokrát byla dlouhá, poctivá, metalová show, které k dokonalosti scházely snad jen ohňostroje u "Enter Sandman"? Že se celá hlavní stage proměnila v gigantické projekční plochy, díky nimž měli i diváci v zadních řadách postaráno o detailní záběry na Hetfieldovu tvář a hbité prsty Hammetta? Že ani tentokrát neztratila "Nothing Else Matters" nic ze svého kouzla? Nebo že si setlist vybírali fanoušci, což už se v médiích propralo tolikrát, že o tom ví snad i příznivci Rihanny? Těžko něco psát a neopakovat už stokrát řečené.

Snad jen dodejme, že kapela měla upřímnou radost ze zařazení "St. Anger", kterou Hetfield vtipně okomentoval slovy: "Díky za tuhle věc z našeho velmi, velmi 'pochopeného' alba!", že novinka "Lords Of Summer" z připravované desky zněla díky výraznému refrénu velmi slibně a že pasáž, ve které fanoušci hlasovali smskami přímo během koncertu o jednom z přídavků, vypadala minimálně trošku podezřele. A hned si řekneme proč.

Zpočátku vedoucí "The Day That Never Comes" měla nad "...And Justice For All" značnou převahu, postupně se ale rozdíl po pár jednotkách hlasů umazával, což u osmdesátitisícového publika působilo poměrně zvláštně, až kapela na závěr koncertu oznámila, že během pěti minut přišlo oproti zbytku koncertu nesrovnatelně více hlasů pro druhou v pořadí, díky kterým legendární hit náhle zvítězil a příznivci alba "Death Magnetic" tak měli smůlu. Autor článku je možná zbytečně paranoidní, jistě ale bude velmi zajímavé sledovat, zda hlasování českých fanoušků bude 8. července v Praze působit uvěřitelněji.

Po sympaticky dlouhém loučení s fanoušky a rozhazováním paliček, trsátek a dalšího haraburdí se většina obecenstva přesunula k další z německých hvězd - Marterii. Kdo ale dal přednost Club Stagi, na které to rozjížděl kolegou Hráchem chválený Gesaffelstein, neprohloupil.

Francouzskému techno-mágovi stojícímu mimo jiné za produkcí "Black Skinhead" Kanye Westa se zpoza vysokého pultu rýsovala stěží jen jeho kudrnatá kštice, ale navzdory kamennému výrazu ve tváři a troše nepředstíraného pozérství dokázal roztančit nemalé množství náhodných kolemjdoucích, kteří se u jeho výborného setu zastavovali a ptali se přítomných, kdo že to vlastně právě hraje. Skvělá závěrečná tečka.

Rock am Ring je hudební přehlídkou, kterou si zamilujete. Má sice své mouchy a dopravní dostupnost, absence mimohudebních aktivit a ukazatelů v angličtině či nemalé finanční náklady mezi ně určitě patří, zároveň ale nabízí tak neuvěřitelné množství vjemů, silných okamžiků, nezapomenutelných zážitků a splněných snů, že každá vynaložená koruna se vám stokrát vrátí. V tomto případě totiž skutečně platíte za kvalitu, která má ve světě minimum srovnatelné konkurence.

Obrovské množství nejtalentovanějších muzikantů planety vás, bez ohledu na snahu nahlížet na věci kritickýma očima, donutí dojít k pokoře a uznání nad tím, kolika hudebními cestami je možné z člověka vykřesat ty nejniternější emoce. Nejeden návštěvník se tak bude z Rock am Ringu vracet s novým standardem toho, co všechno se pod prostým slůvkem "festival" může skrývat. Máte-li hudbu opravdu rádi, vykašlete se na všechny reportáže a živé přenosy a vypravte se přímo na místo. Garantujeme vám, že u jediné návštěvy nezůstanete. A hlavně - nikdy za tu zkušenost nepřestanete být vděční.