Na současné kytarové scéně snad ani není nikdo jiný s takovým kvalitativním standardem. A nemluvím teď o tom, že si kapela z pohledu recenzenta odkrouhne povinnou sedmičku, osmičku, fanoušky ujistí, že kráva je ještě pořád dojná, a misi považuje za splněnou. U The Horrors se pohybujeme absolutně v jiných sférách. Bavíme se tu o sestavě, která každou novou desku natáčí jako něco věčného, něco, co nesmyje ani příliv nových interpretů ani další roky. A člověku se až tají dech při pomyšlení, že počinem následujícím se nepřekonatelné opět pokouší překonat. Protože přesně takhle si ve své kariéře anglická parta počíná.

Horrors jsou zkrátka mimo jakékoliv běžné stupnice a měřítka. Už jenom za odvahu, s jakou posouvají hranice svých muzikálních možností, si zaslouží plusové body, ale nejsme na táboře a muzikanti žádné bobříky do svého zápisníku nepotřebují. Chvála je na jejich bedra připisovaná čistě za skutečnost, že každá umělecká metamorfóza jim také vychází na výbornou. Snad jejich nahrávací seance probíhají v jiné dimenzi, stranou hudebního světa, jak ho známe. Na místě, kde nejsou ovlivněni zbytkem scény a kde k nim snad nedoléhá ani kritika. O následování trendů či podbízení se lacinému pozlátku mainstreamu nemůže být řeč už vůbec. Na příznivce se muzikanti ostatně vykašlali hned s druhým "Primary Colours". Hra s očekáváními je totiž pěkně svazující.

Taková fakta jsou všem, kteří Brity pečlivě sledují od jejich počátků, dobře známa. Divit se proto nad cestou, jež pětice urazila od londýnskými kanály načichlým debutem až po světélkující a zvukově pestré "Luminous", je jako žasnout nad stokrát přijatou skutečností. Přesto nejeden fanoušek znovu užasne. Pomalý nástup v úvodní "Chasing Shadows" značí ticho před organickou bouří. Atmosféra je napnutá, protahovaný úvod plný kmitajících zvukových částic a rozechvěných nástrojů skupina rozrazí až skoro ve třetí minutě. Mírným prvkem ozvláštnění je do sametova vyhlazený hlas Farise Badwana. Také on na svém instrumentu pečlivě pracuje a uchází další krok od manického vřískotu prvotiny.

Hudebníci před vydáním slibovali více elektroniky, ale razantní přestavby se není třeba bát. Čtvrté album v postatě plynule navazuje na éru "Skying" a kytarami je vlastně přeplněné. Jednotlivé skladby jsou napěchovány množstvím momentů, které dohromady spojují snivé nálady, psychedelické vyhrávky, provzdušněné prostředí a ustavičná proměnná. Na své si tak přijdou fajnšmekři a milovníci zápletek. Ti první budou obdařeni hračičkovstvím a všemožnými detaily, do nichž je zážitkem se nořit. Druzí budou osloveni ignorací klasických písničkových staveb. Posluchač se tak nemusí bát setrvačnosti a jeho pozornost je překvapována neustálým narušováním zajetých vzorců. To je patrné hlavně v závěrech skladeb, kde vás buď nervózně nechávají čekat na poslední tón, pověstnou destrukční devátou vlnu, nebo vám přídavají porci nečekaného outra.

Krásným důkazem obou vůdčích aspektů pospolu je úvodní singl "I See You". Náběh s příslibem velkých věcí a hlavní stať plná melodických rezonancí je jenom malým předehřátím před čtyřminutovým monumentálním závěrem, který snad ani nemá v úmyslu skončit a poslouchajícího vynáší až do galaktických výšin zvukové euforie. Skutečný konec v čase 7:32 je volný pád z místa několik světelných roků vzdáleného. Podobně je na tom rocková mašinérie "Jealous Sun", vojsko nevrlých strun, jejichž natlakovaný hrnec žluče bouchne v dalším nelítostném finále.

The Horrors dříve vyhrožovali, že chystají vydat "nejlepší desku své kariéry". Teď už můžeme plně zhodnotit, že měli pravdu. Skutečně natočili další nejlepší nahrávku své tvůrčí dráhy. A kam povede jejich další studiová destinace si asi už odvážíme předvídat - zcela jistě to bude směrem nahoru, naproti zboření dalších hranic a očekávání.