Po mimořádném komerčním úspěchu předchozí desky "Racek" se Tomáš Klus vrací s novinkou "Proměnamě". Ta má, i díky zapojení více nástrojů a kapelovému nádechu, několik opravdu silných momentů, jako celek se však vinou nevyváženosti a nepřístupnosti trochu rozpadá.
Už je tomu šest let, co se v nabídce českých hudebních obchodů objevil debut v té době začínajícího písničkáře
Tomáše Kluse. Jeho první CD
"Cesta do záhu(d)by" tehdy obsahovalo převážně líbivé popové aranže, hravé chlapecké texty a chytlavé melodie. Za tu dobu prošel zpěvák razantní proměnou, kterou ve svém názvu odráží i jeho čtvrtá studiovka "Proměnamě". Ta však v plné nahotě ukazuje, že na té sladké naivitě obyčejné kluka s kytarou možná přece jen něco bylo.
Přes albovou dvojku
"Hlavní uzávěr splínu", která představila více angažované texty, a následný komerční trhák jménem
"Racek" se Klus propracoval až do současné polohy, jež registruje hlavně jeho osobní rozvoj a změnu životních priorit. Poprvé jako otec se Tomáš loni na podzim vydal do lesů, kde se svými blízkými spolupracovníky dával dohromady nový materiál. Ten měl být podle prvních slov hlavně o lásce a Bohu, což jistě ty, kteří jeho vyhraněnému chování z poslední doby jednoduše nerozumí, řádně vyděsilo. Obavy z odletu do jiné hudební galaxie se sice nepotvrdily na ploše celé desky, jisté však je, že "Proměnamě" se od Klusovy předešlé tvorby dost liší.
Jestli jeho hudbě něco prospělo, pak je to jednoznačně širší muzikantský rozhled. Klus tentokrát nespoléhá jen na akustickou kytaru (i když i tato poloha měla, jak již zaznělo, své silné kouzlo), ale zapojuje i další hudební nástroje. Třeba zlom v první písničce "Jsem", která začíná jako
normální balada, kdy v závěru skladba graduje za nádherného doprovodu smyčců, patří k nejpovedenějším okamžikům alba. Podobný velkolepý instrumentální dojezd je ke slyšení také v romantickém "Narozeninoválu".
Jenže tento nepřeslechnutelný hudebnický progres silně kontrastuje s momenty, kdy zní Klus jako béčkový začátečník. To se ukazuje třeba v temperamentní "Amores Peros", z níž se sice line pozitivní energie, ale působí jako nedodělané demo. To je ostatně problém také pilotu "Napojen", který navíc odkrývá další slabinu - Klusův hlas je stále více hrubší, afektovaný, a tak často zní, jako by měl zpěvák v hrdle litr rumu. Někdo může namítnout, že snaha o syrovější vyznění byla záměrem. A ono to tak asi i bylo. Jenže ve výsledku prochraptěný vokální projev posluchače spíše ruší a irituje, než že by albu dodával působivější rozměr. Důkazem budiž po hudební stránce propracovaná "Nezapomínej", v níž nepříjemné chraptění nabourává celou skladbu.
V textech se písničkář částečně opět vyznává ze svých lásek, jak bylo jeho zvykem i na předešlých deskách, ještě více však filosofuje. Třeba jako v relativně povedené "Vločce", v níž přirovnává strach ze smrti ke sněhové vločce, která spadne na zem a roztaje. Téměř se tentokrát vyhnul společenským tématům (výjimku obstarává skladba "Žabí král" inspirovaná loňskými prezidentskými volbami), zato se více vrací do dětských a mladistvých let. Ranými léty lidského života je inspirován již zmíněný singl "Napojen", dětinskost se však neprojevuje jen ve slovech, ale i v hudbě.
Tomáš Klus byl vždy trochu
hračička, už na minulých deskách měl občas odlehčenější songy, které fungovaly spíše jako legrácky. V tomto trendu pokračuje i na čtvrté řadovce, jenže více než kdy jindy jeho písně zavání občasnou infantilností. Pubescentní závěr optimistické skladby "Žezlo", který je bolehlavovou směsí otravného halekání a doprovodného povídání, nejspíš otráví nejednoho posluchače. Úplně nesmyslně se pak jeví vysměvačná "Pan Toffel", jejíž zařazení je těžké pochopit. Nicneříkající výkřiky pouze rozbourávají celkový koncept desky, navíc v těchto momentech Klus působí více jako parodie sebe sama než jako věrohodný písničkář.
V šestnáctipoložkovém tracklistu by se našlo několik kousků, bez nichž by se album zcela jistě obešlo a bez kterých by jako celek znělo kompaktněji, vyspěleji a pochopitelněji. Za vynikající "Noe", jejíž negativní text vyniká na skvělém gradujícím optimistickém hudebním podkladu, se úplně zbytečně nacházejí dvě vycpávky. Instrumentální verze "Napojen" ani "Anna", která se řadí do kategorie naprostých úletů, nemají v úplném závěru co nabídnout a jen natahují celkovou zbytečně dlouhou stopáž.
"Proměnamě" je album, které nejspíš nestačí jen poslouchat. Pro jeho pochopení je nutné se s Klusovými životními ideály a pohledem na svět zcela ztotožnit, což pro většinu posluchačů nebude zrovna jednoduché. Pokud se jim podaří naladit se na stejnou vlnu, možná je nový materiál nadchne. V těch ostatních však vinou své nepřístupnosti vzbudí spíše rozpaky.
P.S.: V prvním týdnu prodeje je "Proměnamě" exkluzivně k dostání fyzicky i digitálně pouze v
Bontonlandu.