Heavy metal stále žije. Odmysleme si zmodernizované metamorfózy pod hlavičkou nu metal, jež metalovou hudbu více či méně úspěšně okysličuje novými postupy a technologiemi. Řeč je o tom prastarém klasickém heavy metalu, kterému, věřte-nevěřte, můžeme směle napočítat už čtvrtstoletí. Jedna z vlajkových lodí žánru, britská kapela Iron Maiden se o své životaschopnosti snaží přesvědčit vydáním živého dvojalba "Rock In Rio".

"Rock In Rio" na dvojCD je předzvěstí stejnojmenné videokazety a dvojitého DVD. Mimochodem, na obou CD je datová stopa s obrazovou ochutnávkou. Na prvním disku je skladba "Brave New World" a na druhém povedený klip "Den v životě" zachycující dokumentární formou den kapely, kdy se koncert konal. Nevím, jestli právě tato ukázka způsobila, že jsem při poslechu alba postrádal onen vizuální vjem. Hudba je celkem v pořádku, ale obrazová složka, tak důležitá zrovna u metalové skupiny, mi chybí. Pokud máte tu možnost, asi si raději zvolte DVD - jinak si musíte vystačit s pouhým audiozáznamem, což je jen část celkového dojmu.

Iron Maiden si pro živé album snad ani nemohli vybrat lepší místo než největší světový festival Rock In Rio. V lednu 2001 se v brazilském Rio de Janeiru uskutečnil třetí ročník s úžasným rozpětím interpretů od Britney Spears až po znovuobrozené Guns N' Roses. Hrát před dvousettisícovou diváckou kulisou (a z obrazového záznamu to bude jistě patrné) je určitě fantastické. Iron Maiden navíc v Brazilcích mají oddané fanoušky, jako ostatně skoro na celém světě. Však to taky jde slyšet v mohutných chorálech, kdy diváci zpívají celé pasáže skladeb s kapelou. Iron Maiden jsou sice veterány žánru, ale potřebná chuť a nasazení jim nechybí. Sestavu posilnili navrátilci zpěvák Bruce Dickinson (což skalní fanoušci kvitovali s povděkem) a Adrian Smith, který tak posílil kytarovou vazbu, v níž si všichni tři kytaristé střídají sóla.

Typickým způsobem práce, dá-li se to tak nazvat, je střídání rychlých a tvrdých pasáží, jimž vévodí vypjatý Dickinsonův vokál plus hutné riffy s pomalými melodičtějšími mezihrami, aby to skrze několik kytarových sól (často zdvojených) vyvrcholilo do hymnického refrénu s tisícihlavým sborem. Nejvíce mne zaujala propracovaná desetiminutová kompozice "Sign Of The Cross" (mimochodem, z poslední studiovky "Brand New World", první po návratu Dickinsona, Železná panna odehrála čtyři kousky), ale největší úspěch u publika zaznamenaly letité vypalovačky "Two Minutes To Midnight", "Number Of The Beast" a "Run To The Hills".

"Rock In Rio", album vybavené výborným obalem a bohatým bookletem, je určeno jen a pouze skalním metalovým fanouškům, co si libují v typických klišé žánru. Pochybuji, že by oslovilo i jiné posluchače, kterým nic neříká maskot Eddie či jiné nepostradatelné propriety těžkého kovu. Hudba Ironů se od roku 1977 mění minimálně, je stále stejná a nemoderní, ale právě o to asi fandům jde. Kapela se jim za jejich věrnost odvděčuje tvrdě a poctivě odvedenou prací a zdá se, že ji to pořád baví.