© facebook interpreta
Antonín Kocábek - Ve staronových sexy botách (7/10)
Vztah ke kapele: Nirvanu, Mudhoney nebo Dinosaur Jr. jsem měl vždycky radši.Pearl Jam postihlo to, co prakticky všechny jejich "délesloužící" kolegy: z někdejších bojovníků proti rockovým dinosaurům se jimi sami stali. A jejich cesta na stadiony vlastně nebyla tak dlouhá, pokud si uvědomíme, že ani v začátcích nikdy nepůsobili tak syrově a provokativně jako třeba ze stejných žánrových kořenů vzešlí Mudhoney. Album "Lightning Bolt" ten vývoj dokonale potvrzuje, ale zároveň ho lze brát i jako důkaz, že podobný přerod vůbec nemusí být na škodu. Rychlejší skladby pulsují energií, mají výtečnou gradaci, nakažlivé refrény a netrpí obvyklou vyčpělostí letitých kapel. Nechybí tu několik vyloženě silných míst: že formace umí i pomalou, procítěnou skladbu bez klišé dokazuje "Pendulum", ve "Sleeping By Myself" se objevuje zpestření countryovým motivem, mile narušujícím rockerskou image, a v singlové vypalovačce "Mind Your Manners" jako by kapela omládla o generaci. Protipólem je řada baladických a poklidnějších položek ("Sirens" nebo kýčovitý doják "Future Days"), splňujících všechna myslitelná kritéria tuctového rockového cajdáku. Takového, který sice disponuje silnou, romantickou melodií, ale u něhož se zastavil čas a mohl vzniknout klidně před patnácti lety. I přesto ale zatím poslední album Pearl Jam v jejich diskografii figuruje nad průměrem. Jan Trávníček - Pořád je na co se těšit (7/10)
Vztah ke kapele: Vždycky jsem měl raději spíš jejich mladší kolegy Foo Fighters a samotné Pearl Jam sledoval spíše nepravidelně a zpovzdálí, ale čím jsem starší, tím raději se k nim vracím a nechávám se znovu a znovu překvapovat dalšími poklady, které se v jejich nevyčerpatelné rockové studnici nacházejí.Pearl Jam jsou jistota. Ať budou trendy na hudební scéně jakékoliv, oni se vždycky budou poctivě držet svého vkusného melodického rocku, vůně sepraných flanelek a prachem a špínou zašlého Seattlu. A i když jim fanoušci i kritici budou dokolečka omílat, že nic lepšího než "Ten" nebo "Vs." z počátku devadesátek už neudělají, nedají si říct a stále budou natáčet nové a neméně krásné věci. Třeba baladu "Sirens", která v působivě procítěném podání Eddieho Veddera zavdá příčinu k tomu, aby se na novinku při budoucí kompilaci největších hitů nezapomnělo. Nebo líbezně se táhnoucí "Yellow Moon", která nejprve jemně hladí něžným podbarvením klavíru, aby uši posluchače o chvíli později rozdráždila kytarovým sólem jak od mistra Edge z U2. Křehká "Future Days" pak pro změnu několika citlivými tahy smyčcem připomene soundtrack k "Útěku do divočiny" a nepřímo tak potvrdí, že vlastně jediné, co se oproti skvělému "Backspaceru" nepovedlo, jsou rychlejší písně, které až na výjimky ("Mind Your Manners") trochu splývají. I tak ale prošli Pearl Jam svou desátou zkoušku ohněm opět se ctí.
Pohled odjinud - Wojciech Nowacki
Vztah ke kapele: Seattleská scéna byla tou, která mě obecně přivedla k tvrdší muzice, a Pearl Jam jako jedni z jejích čelních představitelů patří dodnes k mým nejoblíbenějším interpretům. Jejich kompletní diskografie má čestné místo v mé hudební knihovně.Rozestupy mezi řadovkami Pearl Jam se po desce "Riot Act" začali z tradičních dvou let zvětšovat na dvojnásobek a evidentně už ani oni nemůžou sypat tucet písniček z rukávu rok co rok. Přiznám se, že minulá deska "Backspacer" kolem mě proplula takřka bez povšimnutí a nějak jsem ani neměl chuť se k této jednotvárné a nejméně výrazné položce diskografie kapely vracet. Novinka je na tom rozhodně lépe a nabídne poměrně rozmanitý materiál s punkovými kousky ("Mind The Manners"), tradičně krásnými baladami ("Sirens" nebo z Vedderovy sólovky převzatá "Sleeping By Myself"), klasickými střednětempými rockovými věcmi ("Getaway") i náznaky rytmických experimentů, byť už jen hodně opatrných oproti počinům z přelomu tisíciletí. Nelze ale přeslechnout, že hned několik momentů vám bude nápadně připomínat jejich starší kousky z minulosti. Je to příjemné album s několika hodně povedenými písničkami, nahrávku našlapanou od první do poslední položky tracklistu už ale asi Pearl Jam nikdy nenatočí.
© wordpress.com
Vztah ke kapele: Cesta oklikou. V roce 1995 vydal Neil Young společně s Pearl Jam CD "Mirror Ball". Velmi dobré album! Pearl Jam tímto objeveni, Neil Young získává velký bod za odvážný krok do neznáma.Nejhorší na tom je, že "Lightning Bolt" se nedá objektivně nic vytknout. Bezvadně odvedená práce, deska, která šlape, bohatá na snadno zapamatovatelné riffy. A přesto jí něco chybí. Něco, co u Pearl Jam před deseti - patnácti lety bylo úplnou samozřejmostí a, troufám si říct, i tím, co jim způsobilo takovou popularitu. Doporučuji experiment - pusťte si hned po "Lightning Bolt" třeba "No Code" nebo "Yield", slyšíte ten rozdíl? Ne? Tak zkuste ještě "Ten". Neříkal jsem to? Proč u desek Pearl Jam z raných i pozdějších devadesátých let nemáte důvod o ničem přemýšlet a hudba vás prostě dostane? A proč u novinky máte tendenci zkoumat, jestli tam skutečně hrají Pearl Jam a celé to není projekt velmi dobrých rutinérních muzikantů, kteří své oblíbence jen napodobují? "Lightning Bolt" chybí duše. Nebo se Pearl Jam přeorientovali na bezdušové pláště a jedou dál jiným způsobem. V dnešní době to vlastně stačí a do cíle určitě dorazí. Jen musí počítat s tím, že my, co jsme byli u jejich začátků, budeme mít vždy přísnější kritéria. Nemají to lehké. Ale my také ne! Kapel, které se nebojí experimentů s formou, nekopírují to úspěšné z minulosti čítající desítky let a přitom mají pořád co říct, je jako šafránu. Tak prosím pěkně: na příště hledat méně pohodlnou cestu k naplnění smlouvy s vydavatelem. Děkuji uctivě! Honza Průša - Avokádo má svého následovníka (4/10)
Vztah ke kapele: Mám je rád, poslouchám je od roku 1993. A "Ten" je jedna z nejbáječnějších desek, co znám.Jestli je poslední deska Pearl Jam dobrá, nebo špatná, vlastně netuším. Co ale vím, je fakt, že se mnou nedělá vůbec nic. A proto je mi naprosto lhostejná. Na tu desku jsem se, jako starý Pearl Jamista (kapelu poslouchám aktivně už víc než dvacet let), těšil. Ale hned první dva poslechy mi nabídly nahrávku legendy, která dnes už jen těží ze své zasloužené slávy. A rovnou se přiznám, že víc ucelených poslechů už si u mne album nevybojovalo, nikdy poté už jsem jej nevydržel doposlouchat celé (kromě posledního pokusu před napsáním tohoto textu). Na "Lightning Bolt" chybí výrazný hit i jakýkoliv větší posun. A tak tu máme třináct skladeb, z nichž si v budoucnu vzpomenete možná na titulní song nebo na vyčnívající (nepočítám-li nudný refrén) "Let The Records Play". Ale jinak je to naprosto očekávatelná a jakoby sériově vyrobená, emocí zbavená nahrávka. Alespoň na mne tak působí. Avokádo má svého následovníka a kapele možná došla šťáva. Možná ne. Uslyšíme příště.
Album: Pearl Jam - Lightning Bolt
Průměrné hodnocení: 6,0/10
Celkový čas: 47:13
Skladby: Getaway, Mind Your Manners, My Father's Son, Sirens, Lightning Bolt, Infallible, Pendulum, Swallowed Whole, Let The Records Play, Sleeping By Myself, Yellow Moon, Future Days
