Kanadské Toronto ze svého lůna do rukou elektronické hudby odevzdává pozoruhodná hudební dítka. Divoženky Austra, maniodepresivní apokalyptiky Crystal Castles nebo například Trust, jak pod oslepujícím svitem laserů vystupuje Robert Alfons. Narozen v kolébce hokeje se původně i on měl stát rytířem ledové plochy. Láska k hudbě, kterou v něm už od dětství pěstovala starší sestra a teta, byla ale během dospívajících let silnější, a víc než pronásledování gumového kotouče se proto ve svém volném čase věnoval hře na klavír a navštěvování pěveckého sboru. Své první skladby složil už v šestnácti letech a pod pseudonymem Robert Hiley nahrál také celé, oficiálně nikdy nevydané album "Night Music".

Kariérní bod zlomu přišel až s přesunem z rodného, pár set tisícového Winnipegu do dvou a půl miliónového Toronta. Právě zde se setkal s Mayou Postepski, toho času rovněž členkou již zmiňovaného uskupení Austra, a společně založili projekt Trust. Spolupráci zpečetili debutem "TRST" v roce 2012. Po něm následovala šňůra koncertů po americkém a evropském kontinentu. Už tehdy to byla ale víceméně one-man show a natočený materiál vyvážel na živá vystoupení Alfons bez svého ženského protějšku. Pokračování v podobě letošního "Joyland" je tedy už formálně uváděno jako produkt studiového snažení pouze jedné osoby.

K proniknutí do nového alba nepotřebujete preludium v podobě debutu. Zvukově si z jedničky sice mnoho aspektů přebírá, ale funguje coby samostatně těleso. Jako zkušený lovec se v něm Alfons bezpečně pohybuje noční džunglí, neohroženě se pouští do boje s rytmy urvanými z řetězu a v temných zákoutích hledá vhodné komponenty pro své parketové rapsodie. Nepohrdá eurodancem, ani se neštítí osmdesátkových syntezátorů a ze všech tabuizovaných hudebních elementů si dělá své přednosti a okázale se jimi chlubí. Odkojen tuhými mrazy se nerozteče při prvním kontaktu s upoceným klubovým infernem velkoměst, kde zfetované městské smetánce dávkuje své disko příběhy.

Ty začínají se "Slightly Floating" jako tichou, éterickou přípravou na dlouhou noc. Potopte se do vln rozvláčně se linoucích zvuků a nechte se na chvíli unášet zklidněným tempem. Hned následující "Geryon" totiž příkladně odkazuje ono balancování na hraně kýče. Skotačící beaty, které by jistě s radostí zadaptovala i Dáda Patrasová do některého ze svých pořadů, ale Alfons uzemňuje zádumčivým barytonem, tolik typickým pro hřbitovně laděné "TRST". Kromě něj a charakteristického kňučení na druhé řadovce ukazuje nejvíce třetí hlasovou polohu - vysoký falzet, k jehož stvoření si zpěvák snad i dýchnul trochy hélia. Nenechte se tedy mýlit. Není to jeho bývalá spoluhráčka nebo jiná ženská společnice, nýbrž Alfons sám, jenž si tak v písních jako "Are We Arc?" nebo "Lost Souls / Eelings" dává v podstatě duet sám se sebou.

"Joyland" nedostala své jméno náhodou a především ono slovíčko joy, v češtině radost, je zde důležité. Jednou z nejeuforičtějších stop je poté bezesporu "Capitol", upravený fragment Alfonsovy dřívější tvorby. Začíná voláním divočiny, které před posluchačem otevírá brány velkolepé pralesní párty. V kooperaci tu vedle sebe pracují elektronické klávesy s klasickým pianem. Celá lavina šťastných emocí se na posluchače poté spouští v refrénu, kde Alfons zase hbitě mění tóninu svého projevu a skladbu posouvá do závratných výšin.

Když je ale třeba, znovu v průběhu desky změní kurz své synth-popové atrakce směrem dolů a vrátí vás zpět do podzemní sítě klubů. Tam vám vnitřnosti nechá proběhnout burácející "Four Gut" nebo vás nechá uhýbat pod kovovými vibracemi "Rescue, Mister". S posluchači se ale chce rozloučit po dobrém, a proto je závěrečná "Barely" opět lehkým vyklidněním, kdy po dlouhé a ohlušující noci přichází ráno. Ráno, v němž můžeme potvrdit, že Trust zkouškou druhého alba bez větších zaváhání prošel. Talent v podobě Roberta Alfonse nám však ještě zdaleka neřekl všechno. S důvěrou se už nyní můžeme těšit na shledání příští.