Psychedelická kapela Temples vznikla z projektu zpěváka a kytaristy Jamese Bagshawa (ten s účesem à la fotbalista z 80. let) a basisty Toma Warmsleyho. Jamování obou hudebníků z původně konkurenčních kapel z anglického Ketteringu přineslo nemalé množství zajímavého materiálu. Když jej pověsili na YouTube, brzy sklidili kladný ohlas včetně toho, že jim sám nadběhl label Heavenly Recordings. Z původně plánovaného EP vznikla plnohodnotná deska a kapela na sebe nabalila další členy, bubeníka Sama Tomse a klávesistu Adama Smitha.

Jejich singly "Shelter Song" nebo "Mesmerize" si získaly jistou dávku pozornosti v britském éteru a ti, co nesledují trendy, o nich mohli zaslechnout v souvislosti s výroky Johnnyho Marra nebo Noela Gallaghera, kteří jsou jejich fanoušky. Druhý jmenovaný se podobně nadšeně vyjádřil už v případě loňského alba "Howlin'" podobně laděného seskupení Jagwar Ma a považme, jak se moc se povedlo.

Hořkosladký "Shelter Song" zanechává na začátku alba velmi dobrý dojem. Ten umocňuje následující "Sun Structures", jeden z mála fragmentů nahrávky, který má potenciál opravdu nakopnout někam do nebes. Jinak je to velice často zbytečně utahané, hlavně ke konci téměř hodinové pouti, od melancholie k euforii a pak zpátky na zem. V záplavě různě se měnících úlomků si ale každý najde pár svých oblíbených momentů. Za mě vede vše a zároveň nicneříkající "Colours To Life" s jejím bombastickým refrénem. Skvělá je rovněž hitovka "Mesmerise" nebo další psychedelické potěšení "Test Of Time".

Při prvním letmém kontaktu se kteroukoliv z jejich písní se vám musí asociovat australští Tame Impala. Oběma kapelám se daří reflektovat zvuk kytarovek 60. let, také projev obou zpěváků se docela podobá. Ovšem tam, kde se Australané naplno pouštějí do svých bezbřehých představ, se Temples drží zbytečně při zdi. Sympatický dojem kazí zbytečná opatrnost a opakování se. Za slovíčko psychedelický, které vzbuzuje řadu očekávání, nutně musíme přidat slovo pop.

Temples totiž jdou posluchačům naproti s jistou dávkou šablonovitosti, jíž se písně drží a která začne nudit. Dvanáct tracků má dohromady přes padesát minut, na každý z nich tedy náleží zhruba čtyři minuty. Žádný z nich příliš nevyčnívá ani co se týče délky, ani co se týče kvality. Budete mít problém si vzpomenout, která skladba je vlastně která. Kromě pozvolných náběhů a různých přemostění nás čeká v porovnání s jinými psychedelickými projekty klasická struktura skladeb, kde nejvíce zaujmou velkolepé refrény.

Čeho se kapela po celou dobu nevzdává, je vrstvení klávesových a hlavně kytarových motivů vymáchaných v reverbových efektech. Používají časté změny tónin, akordů, ale nic vyloženě nečekaného. Tito Britové na sebe několika dobrými singly významně upozornili, ale jejich debutové album není nic, co by uchvátilo komplexností nebo budováním atmosféry. Každopádně, Temples jsou zajímavou kapelou, a ještě zajímavější bude pozorovat, kam povede jejich vývoj.