Festival Spectaculare v pátek uzavřel kapitolu svého prvního ročníku a podle ohlasu doufejme, že nebyla i tou poslední. Jeho žánrová pestrost přilákala nemálo návštěvníků a závěrečné dva koncerty byly vyprodány do posledního místa. Po dvojici Jon Hopkins a Frederic Robinson na pódium Paláce Akropolis nastoupila žánrově zcela jiná sestava - Nils Frahm a Hauschka. Ačkoliv oba jsou skvělí klavíristi, jejich vystoupení byla diametrálně odlišná. Hauschka si na pomoc poznal bubeníka, perkusionistu Samuli Kosminena (figuruje i v sestavě kapely múm) a společně předvedli experimentální hodinku, jež byla i svým způsobem velmi zábavná. Nils šel na vše klasičtější cestou, publikum si však získal svou bezprostředností, civilností a neskutečnými klavírními preludii.

Hauschka zavzpomínal na desku "Salon Des Amateurs", na které Samuli hostoval a k dobru dali i něco málo nových kompozic. Každý úsek začínal něčím jako přípravou, kdy si oba nachystali drobné předměty, rozložili si je buď přímo na své nástroje, nebo v blízkosti sebe, aby se po nich dalo kdykoliv snadno hmátnout. Z nichž pak loudili zvuky (nebo změnily zvuk úderů kladívek do strun klavíru), ty prohnali přes echa nebo si takto předtočili ruchové smyčky, které následně využili do rozjeté symfonie. Tyto fáze vždy vyloudily nejedno pousmání publika. Ambientní plochy střídaly ty dynamické, až téměř taneční party, nikde však nebyl laptop nebo podobný nemocný prostředek. Vše bylo tvořeno živě na místě, včetně naprosté souhry mezi oběma aktéry.

Byla to fascinace jak na pohled (pevná kamera snímala pohled na prostor, kam Hauschka stále něco pokládal a vše přerovnával v útrobách stařičkého klavíru), tak i sluchové vjemy dostávaly pořádnou porci hypnotické scenérie - ty byly místy umocněny i výraznými beaty Samuliho rytmiky. Každý ucelený blok postupně gradoval a následné ovace nabíraly na intenzitě. Experimentální variace se dotýkaly minimalistických prvků, kdy Hauschka často hrál omezený počet, stále opakujících se tónů. Na opačné straně pódia kmitaly Samuliho ruce mezi bubny, činely a vedle něj rozložených cingrlátek a mašinek. Byl to takový malý orchestr, který mohl navenek působit rozbitým dojmem, ale byla to jen kamufláž nad precizními harmoniemi a propracovanými melodickými elementy. Nechat se tím vším strhnout byla ve finálním důsledku lehká záležitost, po poklidnějším úvodu jejich vybrané skladby nabíraly na pestrosti, zvukové náročnosti a valící se energií. "Salon Des Amateurs" tak dostalo pro tento večer mnohem živelnější podobu.

Zcela odjinud na to šel Nils Frahm a měl k tomu velmi silného pomocníka - skvělou desku "Spaces". Po přeuspořádání scény a na ní přišel jako by si odskočil z vedlejšího baru, kde seděl s kamarády, skvěle se bavil a chtěl toho samého pocitu docílit i během svého vystoupení. Protože hned z úvodu narušil zaběhlý kolorit a na pódium si vytáhl několik posluchačů z prvních řad, které pečlivě rozsadil, aby se ti vzadu u zvukaře nemuseli tolik tísnit, to vše s humornou nadsázkou. Když vše bylo tak trochu podle něj, začal hrát s úchvatnou "Says", celá Akropole rázem utichla a nechala se unášet touto povznášející melodickou hymnou, jež má naživo ještě výraznější gradaci atmosfér. Po ní Nils usedl ke klavíru a rozehrál nejrozsáhlejší blok jeho setu, kdy prim hrály dech beroucí klavírní variace. Chvílemi se jen tak mazlil s jednotlivými tóny, které dekadentně rozvibroval do košatých improvizací, až člověk žasnul, že se v těch hbitých pohybech prstu a rukou nezamotal. Podmanivá "Said And Done" laškovala s romantickými záchvěvy, protipólem byla finální dramaticky úderná "Hammers". Ta jasně ukázala jak je Frahm nezaměnitelným skladatelem, který s přehledem a do detailu propracovává své noční nápady (kdesi se přiznal, že nejvíce natáčí po nocích a často tak ruší své sousedy).

Po mohutném aplausu začala fáze loučení (i když každý si v ten moment přál vesměs opak), kdy představil i svůj team a záhy u kláves rozehrál průřez z krátkého épéčka "Juno", jež volně přešlo v improvizaci pojmenovanou "Toilet Brushes", kde právě ony záchodové štětky figurovaly jako strůjkyně rytmu a Nils se usmíval (stejně tak i publikum) u bouchání a oklepávání klavíru (možná obkoukaná taktika od Jamieho Culluma, který je tím pověstný). Po tomto rozverném preludiu přišla grandiózní "More", u ní se Nils natolik rozpálil, že z něj na konci kapal pot. Ovace nebraly konce a tak pár minut před policejní hodinou přispěchal zpět a s vlastním humorem popsal jak cestou z Bratislavy (kde hrál o den dříve) jej zastavila policie, protože neměl zaplacenou dálniční známku, a i když zástupce policie působil milým dojmem a zaplatil pokutu, nechtěl, aby na organizátory festivalu přišel někdo hrubší a domluvil se na dohodě. Její součástí bylo, že odehraje ještě krátkou tichou kompozici (vyklubala ze z toho poklidnější téměř patnáctiminutovka i s fragmenty z desky "Wintermusik"), po které neměl přijít potlesk, přestože by mu udělal radost, cílem byl spíše noční klid a stalo se, dle jeho přání.

Závěr festivalu Spectaculare se vyvedl na výbornou a přinesl houževnatá klavírní preludia, v odlišných přístupech aktérů Hauschky (za pomoci Samuli Kosminena) a Nilse Frahma, nebyl to však záměrný souboj na ostří nože. Často se až zatajoval dech a publikum hltalo každý tón, krátkou symfonii nálad. A třeba díky "Spaces" si toto vše bylo možné odnést i domů, přesto by cosi málo chybělo - civilní kontakt, jejich bezprostřednost a ona radost z vystupování.